Logo Porodního domu U čápa
Porodní dům U čápa, o.p.s.
nestátní nezisková organizace založená ve formě obecně prospěšné společnosti, která
usiluje o návrat přirozených porodů do českého porodnictví
 

Píšete nám – vaše porodní příběhy

V poště, kterou dostáváme, se občas objeví dopisy, ve kterých nám maminky sdělují zážitky a zkušenosti ze svého těhotenství a především z prožitého porodu. Odehrál-li se jejich porod v nemocnici, nebývají to, bohužel, prožitky radostné. Pisatelky se tak potřebují svěřit a vypovídat se z toho, co v nemocnici zažily. O ty nejzajímavější příběhy se chceme s vámi na této stránce podělit. Nad skutečnými příběhy, které se opravdu staly, je dobré se zamyslet, vzít si z nich poučení a korigovat svůj postoj k současným nemocničním praktikám.

Příspěvky jsou řazeny podle data příchodu od nejstaršího k nejnovějšímu. Jejich obsah mírně upravujeme – provádíme gramatické a stylistické korektury (opravujeme překlepy, pravopisné a gramatické chyby a chybnou stavbu vět) a krátíme tak, aby obsahovaly jen informace podstatné pro tuto rubriku (vyjímáme části nesouvisejícího charakteru).

Pokud pisatelky výslovně prohlásí, že můžeme jména osob a názvy institucí, které ve svých příbězích uvádějí, zveřejnit, tato jména uvádíme, jinak je nahrazujeme obecnými pojmenováními (manžel, syn, miminko, doktor, blízká porodnice apod). V žádném případě ale neuvádíme příjmení a tituly pisatelky, ani jejich bydliště; chceme tak zachovat jejich anonymitu a soukromí.


Příběh

  • první
  • druhý
  • třetí
  • čtvrtý
  • pátý
  • šestý
  • sedmý
  • osmý

Milá paní Štromerová.

Píši Vám, protože jsem slíbila, že tak učiním, abyste věděla, jak vše dopadlo s mým porodem.

Loni v lednu jsem navštívila Váš porodní dům, o kterém jsem se dozvěděla z internetu. Byla jsem tehdy v 38. týdnu těhotenství. Váš dům se mi moc líbil, stejně jako se mi moc líbí Vaše internetové stránky, od té doby ještě hodně rozšířené a vylepšené. Po domě mne provedly a popovídaly si se mnou a s mou prostřední dcerou dvě milé asistentky. Chci jim touto cestou moc poděkovat, jejich milá slova, rady a povzbuzení mi moc pomohly. Po porodu jsem se neustále přistihovala, jak se mé myšlenky k tomu žážitku zrození a jeho okolností pořád vracejí, aniž chci. Tak se Vám chci vlastně „vypovídat“.

Rodila jsem již počtvrté, předchozí tři porody byly dost rychlé a vlastně úplně pohodové, docela jsem se obávala překotného porodu, když bychom nedojeli do porodnice včas (naposledy manžel uvízl v zácpě a do porodnice jsme dojeli až půl hodiny před vlastním porodem, pak velký fofr). Proto jsem si sháněla veškeré dostupné informace, co dělat když... Mezi rodiči, kteří vzdělávají své děti sami doma, jsem potkala několik „domorodek“, a od prvotního úžasu „ono to taky jde?“ jsem přešla k uvažování „zvládla bych to taky?“ Dosud nevím jistou odpověď. V našem okolí jsem nikde nesehnala porodní asistentku, která by mi byla ochotná a schopná pomoci. Má dobrá kamarádka, stejně stará porodní asistentka, mi sice byla ochotná s lecčím poradit a jít mi dělat do porodnice dulu, na vedení porodu doma si však netroufla. Manžel se neasistovaného porodu doma bál, že by se o mne nedokázal postarat.

Před porodem jsme se byli podívat v nejbližší porodnici, kde nás provedla moc hodná a hlavně férová asistentka, dávající hodně prostoru přirozenému průběhu porodu. Respektovala mé zkušenosti z předchozích porodů a s lítostí nám na rovinu řekla, které z bodů našeho porodního plánu mi tady asi neprojdou, leccos se však dá domluvit s tím personálem na místě. K jiné poloze při 2.době porodní nám ukázala jedno nové křeslo na boxu, na kterém se prý „dá rodit v kleče“, a taky poznamenala, že když zakleknu na zem, tak že nikdo nemá moc mne z této polohy dostat na záda na křeslo. Tento přístup mne velmi povzbudil a potěšil, že to třeba v tom ústavu nemusí být tak zlé. A přála jsem si ji mít u porodu.

Čtyři dny před termínem mne v jednu v noci probudily kontrakce, silnější, než poslíčci, které mne provázely celé těhotenství. Nedalo se při nich ležet a spát, ale nebyly až tak silné, zato pravidelné - po 5 min. Vstala jsem a rychle dobalila poslední věci do porodnice. Zavolala jsem tam víceméně s dotazem, jak to tam vypadá, jestli má cenu tam jet. Že můžu klidně přijet, odpověděla porodní asistentka. Asi ještě hodinu a půl jsem ve vaně prodýchávala kontrakce dobu až se zklidnily a zeslábly. Porod „na zkoušku“ se po pěti hodinách zastavil úplně. Ani jsem manžela nebudila. Celý následující den jsem byla porodními hormony zaplavená, zfetovaná... Nakonec jsem byla ráda, že jsme do té porodnice nejeli, protože tam by mi chtěli porod uměle rozjet, a o monitorování, kapačky a propichování plodové vody jsem opravdu nestála.

Den D nastal až po čtyřech dnech, a vlastně úplně stejně. Jen ty kontrakce byly ještě o poznání silnější. Transport do porodnice se podařil, jen na sále byl nával, museli jsme ještě čekat na chodbě, než jedni dorodí. V přijímacím kamrlíku mi dovolili při monitorování sedět a prodýchávat kontrakce ve stoje opřená o pultík s počítačem. Moc se nám hodil papír se sepsanými odpověďmi do porodopisu, nemusela jsem tak mluvit a odpovídat na stále stejné otázky. Mladý pan doktor si přečetl náš porodní plán a rovnou mi řekl, že s tou polohou při 2. době porodní mi nevyhoví, a že plodovou vodu mi stejně píchnou, pokud porod nebude postupovat. Ujistila jsem ho, že porod bude postupovat rychle, ale to mi asi nevěřil. Vnutili mi jakousi injekci proti komplikacím, když mám varixy a jsem čtvrtorodička, dali mně dokonce injekce dvě.

Osm kontrakcí, ktere jsem vlastně trávila postupným přesunem z kamrlíku na sálek pro rodičky. Personál na nás neměl čas, jeden doktor a pár sester na tolik rodiček. Vylezla jsem si na porodní křeslo do kleku s oporou o šikmé opěradlo, nalezla pohodlnou polohu a při první kontrakci, kdy už jsem si dovolila malinko zatlačit, mi praskla plodová voda (byla zelená). Manžel podle instrukcí personálu zavolal asistentku a doktora. Ti přiběhli z vedlejšího sálku a při další kontrakci se mne snažili přimět, abych se otočila na záda. Křičela jsem na ně (ačkoli dosud jsem byla zticha a normálně jsem flegmatik), že to teď nejde (kvůli bolestem pánve a kyčlí) a oni zas křičeli na mne, přitom mi doktor držel nějakou buničinou hlavičku miminka, aby ještě nevylezla ven. Doktor řekl, že si mám zatlačit (mimo kontrakci), a lup – brouček byl venku. Dali mi ho na břicho a já je důrazně žádala, aby nechali pupečník dotepat.

Přivítala jsem se s miminkem. Líbilo se mi, jak je správně opatlaný tím mázkem. Byl trochu fialový, nekřičel, ale zřetelně dýchal, i když bublal přes zbytky plodové vody v puse a nose. Napadlo mne, že by potřebovaly odsát, i jsem si vybavila, že se to dá udělat pusou, ale asi kvůli tomu rozčilení z hádky a taky kolik bylo najednou kolem „odborníků“, jsem byla trochu paralyzovaná. Doktor se na mne taky zlobil, říkal mi nakvašených hlasem, že to dítě mělo dvakrát těsně omotanou šňůru kolem krku, jestli prý to tak má nechat? Já mu neméně nakvašeně odsekla, že ano. Pak mi vyčetl, jestli prý nevidím, že se to dítě dusí. Já, že vidím, že dýchá. On, že ho musí vzít a odsát. Já: „Proč ho nemohou odsát u mne na břiše?“ On: „A jak byste to, prosim vás, chtěla udělat?“ Já: „Třeba pusou.“ On: „No, to snad nemyslíte vážně!

Jsem ráda, že nechali manželovi přestřihnout pupečník, ale nevím, neviděla jsem, jestli ho nechali vůbec dotepat. Byl tam takový šrumec, na vedlejším sálku se zároveň rodila dvojčata císařským řezem, tak byli jistě i oni pod obrovským tlakem. Chápu to, ale co je mi do toho? Já jsem se snažila uhájit svá práva. Miminko mi odsáli elektroodsávačkou (krátce i dávali kyslík – nevím proč, APGAR skóre měl 8, 10, 10) a vyšetřili na stole ve stejné místnosti, ale přes jejich ráda jsem ho neviděla. Na zvážení ho dokonce odnášeli někam jinam, přes můj protest. Pak nám ho konečně vrátili.

Kluk byl po porodu unavený, ospalý, ale spokojený. Užívali jsme si společné chvíle, fotili se. K prsu se přisál pořádně až po 50 minutách po porodu, a jen co se mu to podařilo, přiběhla dětská sestra, že ho musí odnést na novorozenecké, tam mu píchnout vitamín K, to se prý musí do hodiny po porodu, taky ho vykoupat, atd. A to vše, dokud jí neskončí směna. Chtěla jsem, aby mi ho pak hned zase přinesla, že ho teď zrovna kojím, že ho chci kojit dál. Víceméně mi to slíbila, s tím, že v půl sedmé je vizita, tak že po ní. Dobře. Ale ani pak mi ho nepřinesli. Každý, kdo vešeldo dveří sálku, neodešel bez mé otázky, kdy mi přinesou moje miminko? Skoro jsem si pro něj chtěla dojít sama,věřím, že bych to jedno patro vyšla, ale mezitím by mne určitě odlapili a přinutili si znovu lehnout na předepsané dvě hodiny. Po dvou a půl hodinách po porodu mne převezli na šestinedělí. Roomingy byly všechny plné, tak mne vezli na obyčejný pokoj. Vstřícný saniťák mne však zavezl k sesterně, kde jsem ženskou sestru důrazně požádala, aby mi pomohla získat zpátky své miminko, že mi ho vzali od prsu, ačkoli se tato porodnice pyšní titulem Baby-friendly a 10 body k úspěšnému kojení. Mého manžela (chudáka!) jsem přinutila, aby taky zašel nahoru a miminko mi vyškemral, aby mi ho dali i s postýlkou na obyčejný pokoj, dokud se neuvolní místo na roomingu. Byl statečný a nakonec i úspěšný: miminko mi skutečně na pokoj přinesli i s postýlkou, takže jsem mohla být s ním a zkusit znovu kojit. Sací reflex už byl ale podstatně slabší, než předtím na sále, a brouček byl spavý, tak už nám to tolik nešlo. Ale aspoň jsem ho měla u sebe. Spolupacientky nevěřiily, že jsem toho dosáhla. Po čtyřech hodinách jsem vstala a chodila, starala se o dítě normálně. Odpoledne mne přestěhovali na rooming.

Z celého porodu jsem měla dobrý pocit, říkala jsem si, že se mi to „fakt povedlo“. Akorát jsem se pak dozvěděla, že mám ve svém interním chorobopise napsáno „nespolupracující rodička – nechtěla vydat dítě“. Takové označení mne zamrzelo, ale já si řekla "spíš nespolupracující personál!" Připadala jsem si trochu jako Petra Sovová, co před lety šla do porodnice vlastně prošlapávat cestu jiným, a protože nechtěla trávit všechny doby porodní argumentováním, raději rodila doma.

A to je právě ta otázka, která se mi honí hlavou. Kdybych čekala ještě páté dítě (jako že bych ráda), zvládla bych ho porodit doma? Zelená plodová voda, varixy, dvakrát omotaný pupečník, RH negativní matka, všechny děti pozitivní, čtyřkilová miminka – v nouzi asi ano. AIe bez asistence bych měla strach. V nemocnici by mě měli hned za problémáka a ambulantně od takového dávají všichni doktoři ruce pryč. I naše dětská doktorka mi řekla: „Zabalit do teplého a odjet do porodnice!“ Škoda, že v našem městě není porodní dům, jako je ten Váš! Ale třeba časem bude. Když ne pro mne, tak pro ty po nás.

Nakonec to tedy dopadlo moc dobře. Všem jsem už dávno odpustila... Jen doufám, že se české porodnictví přece jen posune ještě kousek dál, blíž k přirozeným porodům a respektu k rodičkám. Děkuji za všechno, co pro to děláte Vy. Přeji Vám hodně zdaru a pohody při práci. Moc Vám fandím!

Helena Z., únor 2006.

Milá paní Štromerová.

Vzpomínky na jediný den strávený v porodnici jsou natolik smutné, že si nejsem jistá, jestli budu s to je vylíčit srozumitelně i pro ty, které se teprve na své mateřství připravují.

Je mi to líto, je mi to ze srdce líto, že jsem se lékaři, přáteli i rodinou nechala vystrašit natolik, že jsem miminko držela v bříšku déle, než by bylo pro ně bývalo bezpečné. Ale komu věřit? Vlastnímu srdci, které říká: „neboj se, to zvládneš“, nebo rádoby dobrým radám veřejnosti, jejich sýčkování a slovům plným strachu a nevíry: „Těhotenství je patologický stav, porod je operace, komplikace, nebezpečí...“

Nevím, snad kdybych byla v klidu, snad kdybych si ty řeči nepřipouštěla, snad kdybych byla někým docela jiným? Ale chtějte být v klidu u prvního dítěte a s mojí povahou. Ačkoliv můj muž stál celou tu dobu statečně při mně. V sedmadvaceti jsem se na mateřství cítila být více než zralá, i když nám, resp. mému muži, lékaři moc nadějí na otěhotnění nedávali. Počali jsme. A bylo to jisté dříve, než jsem si koupila test, dříve, než mi vynechaly měsíčky, dříve, než to potvrdil doktor. Bylo to jisté v den toho milování a bylo jisté – bude to holčička!

Můj muž měl za sebou mnoho operací a hospitalizací v různých městech, kde na něm odborníci zkoušeli svůj um. A tak „díky“ oční chorobě, která ho pomalu připravovala o zrak, bylo rozhodnutí přivést naše první dítě na svět kdekoliv jinde než v nemocnici, nabíledni. V průběhu devíti měsíců plných starostí o naše vlastní živobytí (není tak lehké vyjít z manželovy nemocenské a já jsem ještě studovala), začali jsme se strachovat o to, aby se u nás miminko mělo jako v bavlnce.

Za těch devět měsíců jsme si vyslechli ledacos, od urážek přes výhružky. Zjistili jsme, že jsme: blázni, sebevrazi, zabijáci dětí, že se rouháme, pokoušíme osud, štěstí, dokonce i Boha, že jsme prostě mimo a draze za to zaplatíme! Pravda, zaplatili jsme, jenomže ne za to, že rodíme doma, nýbrž za jediný den strávený v porodnici!

V neděli v noci začaly porodní bolesti. K ránu zesílily do takové intenzity, že bych nevěřila, že taková bolest je možná. Ale říkali jsme si, je to první miminko, dá si na čas. Když byly v pondělí stahy častější než po pěti minutách, zneklidnilo mě to, stoupla mi teplota a mezi stahy jsem usínala únavou. Před polednem jsem byla natolik vyčerpaná, že už mě muž musel podpírat. Miminko se neposunulo ani o píď a já byla otevřená pořád jen na čtyři cm.

Stres si vybral svoji daň a tak jsme byli nuceni odjet do porodnice. Sbaleno jsme měli do pěti minut. Avšak to, co jsem po přijetí do porodnice zažila, bylo natolik otřesné, že přes veškerou únavu a malátnost na to do nejdelší smrti budu vzpomínat s hrůzou a s odporem. Fakt, že mě v největších bolestech nechali několikrát vyplňovat nejrůznější formuláře, bych ještě snesla, ostatně s něčím takovým jsme počítali, jakkoli to ztěžuje soustředění na porod. Avšak to, že mě napojili na nepohodlné přístroje, které mi svíraly břicho, a bolest tak neúměrně zvyšovaly, to už jsem chápala méně. Přinutili mě lehnout si na záda, čímž došlo k zacpání dolní duté žíly a nohy mi tak postupně začínaly odumírat. Mezitím, co jsem se snažila prodýchávat stahy, na mě jedna sestra přes druhou včetně lékaře řvaly: „nedýchejte!“, „netlačte!“, „neřvěte tak!“, „vždyť to dítě zadusíte!“, a „musíte počkat, teď vyplňujeme dotazník!“ Nikdo z těch lidí se neobtěžoval se mi představit, takže jsem nevěděla, jestli mi nadává sestra, porodní asistentka, doktor nebo doktorka. Byla jsem vyděšená a naprosto zmatená počtem cizích lidí, pro které jsem evidentně byla jen kusem masa pro řezníka.

Co se dělo dál, to už můj mozek člověka léta studujícího pedagogiku odmítal chápat nadobro. Bylo mi poručeno, abych šla nevím kam a následovala nevím koho... Nebylo mi vysvětleno co se bude dít, kam mě vedou, a když jsme se na to ptali osoby, která nás odváděla (byla to medička), prohodila jen: „Já vlastně ani nevím, jsem tu teprve druhý den...“ S obavami a naprosto zmatení jsme skončili v jakési chodbě s nepříjemným zářivkovým osvětlením, které vévodil podivný stroj připomínající něco mezi lehátkem u zubaře a gynekologickou kozou. Bylo mi poručeno, abych si na „to“ vylezla. Jenže s odumřelýma nohama jsem se musela spíše vyškrábat a nikdo mi přitom nepomohl, nikdo mě nepřidržel, nikdo mi nic opět nevysvětlil. Manžela poslali pryč, prý "pro mé doklady".

V domnění, že mě čeká zase nějaké bolestivé vyšetření, uzavřela jsem se a stáhla ještě víc. Poté, co se mi pár cizích lidí podívalo do vaginy jako do výkladní skříně, bylo mi sděleno, že ještě nejsem dost otevřená. Světe div se! Nejen pan Odent, ale každá žena se srdcem a mozkem ví, že porod je zážitkem maximálně citovým, hluboce sexuálním, neméně intimním než milování. Jak se pak můžou lékaři a další „masoví“ inženýři vůbec domnívat, že je možné se uvolnit v atmosféře plné nejistoty, spěchu a strachu? Copak se žena otevře na povel? Copak se penis ztopoří pod dozorem, lze se milovat pod pohrůžkou?! Nicméně já jsem byla vystavena jak nechtěné pozornosti, tak výhružkám, že svému dítěti ublížím, pokud nebudu přesně plnit rozkazy, tak také nejistotě, co se v příští minutě ještě stane.

Plná zděšení jsem pozorovala, jak na mě civí spousta očí, někdo mi na ruku přivázal kus gumy. Všechno to bylo zamlžené jako ve zlém snu: co po mně chtějí? A co moje miminko? Ničemu jsem nerozuměla.

Až se zpožděním mi začalo docházet: tohle není vyšetření, oni se mě snaží rodit! Beze mě, skutečně, v tu chvíli na mě nikdo nebral ohled. Ostatně, proč taky, to, co mi bez mého svolení, ba bez mého vědomí, vpumpovali do žil, byl Oxytocin. Urychluje porod a zesiluje stahy. No jistě, proč by se čekalo na rodičku a na miminko, když to doktoři zvládnou pomocí látek, kterým drze říkají léky. Pojem „stahy“ je ovšem velice zavádějící! S těmi přirozenými porodními bolestmi má totiž jen pramálo společného. Nepřipomíná vlny houpajícího se moře, postupně narůstající a otevírající cestu pro příchod tolik milované a očekávané bytosti! Tahle umělá bolest je cizí, ostrá, přichází bez zaklepání, je krutá a nemá vlny, je prostě nelítostně silná od svého počátku až do odpojení. Nemá nárůst a neodeznívá. Je to jako by mi někdo trhal dělohu ven z těla. Ležela jsem a nic neviděla, necítila jsem nohy, ani svoje dítě, jen tu cizí bolest! Bolest mě nutila tlačit, ovšem ne s dechem, ne s dítětem, ale jak ona sama chtěla, mechanicky: raz dva áááá, raz dva áááááá.

Křičela jsem, určitě hrozně jsem křičela. Manžel byl vyděšený a nevěděl, co má dříve zachraňovat. Jakási žena na mě řvala, ať netlačím. „Já nemůžu, tlačí to za mě!“ plakala jsem. Nemohla jsem popadnout dech, bolest mi ho vyrážela, šla si svou cestou a mé dítě rvala s sebou. Nic jsem neviděla, hlavu jsem měla zvrácenou, celá jsem byla v nepřirozené poloze. Proč po mně pořád řvou? V hluku všech těch hlasů jsem jen rozeznávala povely „netlačte... dýchejte... teď jinak... no, jako pejsek: a a a a!“ Skutečně, povely jako na psa. A do toho manželovo „Neboj se, miláčku, jsem s tebou!“ Můj muž, moje oáza, můj ostrov bezpečí!

„Netlačte, nebo se natrhnete!“ Bože můj, no a co? Byla bych snad první? Copak si dívky před první souloží také nechají odborně rozstřihnout panenskou blánu? Copak jsem devět měsíců nemasírovala hráz, necvičila pánevní dno a nepřipravovala cestu svému děťátku? Ne, pro tuhletu cestu jsem se skutečně nepřipravila!

Čísi ruka mě stihla oholit. „Co to děláte?“ ptala jsem se zděšeně, „to nechci!“ Nestála jsem jim za odpověď. Místo hráze mi rozstřihli stydké pysky. Asi proto, aby holčičce nestřihli do hlavy, už byla na cestě, ale proč mě potom vůbec stříhali? „Aby se mi to dobře šilo“, vysvětlil mi později s úsměvem doktor. Nikomu už jsem nevěřila.

„Ale kde je moje dítě? Kde je dcera? Kam ji odnášíte?“ Ležela jsem na stole, v ruce Oxytocin, rozstřihlá, vymačkaná, to jak holku rvali ven jejich lokty v mém břiše, okradená, znásilněná a prázdná, tak jsem se cítila. Manžela jsem poslala za ní, co kdyby jí něco provedli: je možné věřit lidem, kteří z vás vytáhnou dítě tímto způsobem?

Co když tam s děťátkem nakládají jako s vředem, který nepotřebuje lásku, soucit, pohlazení, jen hadičky, inkubátor a dezinfekci! Vzali mi dceru a nikdo se neunavoval, aby mi vysvětlil, kam ji nesou, co s ní je a kdy mi ji vrátí...

Podle zákona jsme jako rodiče zákonnými zástupci a plně zodpovídáme za své dítě, a přitom zákon nepomyslí na to, že už v prvních hodinách po narození je nám tato povinnost znemožněna a právo dítěte na láskyplnou náruč zcela potřeno. Je snad jeho větší potřebou latexová rukavice cizí, upachtěné sestry, než milující dotek mámy? A může být odsátí hlenů matčinými měkkými ústy nahrazeno hadičkami? Může kus hadru na jeho obličeji nahradit jemné omývání v náruči své maminky a tatínka? A může vůbec někdo nahradit náš hlas, ten, který je bezmála rok v bříšku uspával a konejšil? Jak můžeme očekávat, že po prvním nadechnutí bude dítě v klidu snášet, že je odloučíme od matky, že je nahé přeneseme do zimy, manipulujeme s ním tvrdě a mechanicky, vložíme do podivné plexisklové krabice, prý kvůli „prohřátí“. Může snad někdo nahradit mámino teplo?

Naučili jsme se považovat srdceryvný pláč dítěte za přirozený a vítaný projev vitality a nikoliv jako volání o pomoc. Když dítě po hodinách strávených v inkubátoru odmítá sát z prsu, vysvětlí to sestra mamince slovy „špatně kojíte“. A když žena po takovémto traumatu, který se spíše než porodu podobá vyoperování dítěte, trpí pocitem totálního odcizení, nedůvěry vůči vlastním mateřským instinktům, jež jsou v porodnici důsledně potírány, tak to jednoduše obalíme do odborných termínů „laktační psychóza“ a „poporodní deprese“. Jenže tohle blues je pláčem nad cynizmem lékařů...

Je obecně známo, že ani čubka, ani klisna nevrhnou, jsou-li sledovány. A nemocnice, místo aby se snažily podmínky co možná nejvíce zlidštit, oprostit od rušivých vlivů a zintimnit, aktivně vytvářejí prostředí dokonale opačné. Vždyť jen na sále se v pohledech na mně vystřídali lékař, sestry, asistentka a nakonec si pozvali i studentky, aby se podívaly, jak se šije...

Další z věcí, se kterou jsme nepočítali, a kterou nám s naprostou samozřejmostí porodní asistentka sdělila, že dítě nám předají za dvě hodiny, až ho změří, zkontrolují atd. atd. Dvě hodiny jsem ležela na té podivné „chodbě“, aniž mi někdo odpojil infuzi, dvě hodiny, kdy jsem já ani manžel neměli právo vědět, co je s naší holčičkou. Navíc Oxytocin způsoboval nepřirozeně silné křeče, kterými se děloha stahovala nebezpečnou rychlostí, v důsledku čeho mám ještě teď, po dvou měsících, bolesti při kojení.

Avšak ze slibovaných dvou hodin se stal celý den a noc: den a noc, kdy byla dcera držena v inkubátoru přesto, že APGAR skóre bylo osm bodů z desíti, kdy křičela hlady a já se už asi nikdy nedozvím, co jí nabídli v lahvi. Nesměla jsem ji nakojit, přestože jsem se toho opakovaně dožadovala, a pokaždé mi to bylo slibováno: „jistě, až ji vykoupeme“, „až se vzbudí“, „až...“ Až druhý den ráno mi ji přinesli malátnou a apatickou, přičemž si neodpustili poučování, jak ji „mám“ a „smím“ držet, kojit, nosit, pokládat a že ji nemám dávat k sobě na postel, prý „kvůli hygieně“. Maminka, se kterou mě dali na pokoj, „odpočívala“ po císařském řezu. Dítě jí taky nedali. Uklidnila mě: děti v inkubátorech prý nekrmí vodou s cukrem, jak jsem se doslechla, ale mlékem jiné matky. „Mlékem? Ale ona potřebuje mlezivo, je to novorozeně!“ Nevěděla jsem, která varianta mě děsila víc.

Dopoledne přijel můj muž. Miminko spalo v postýlce, pevně zabalené do zavinovačky. S nadšením a neskrývaným dojetím si ji bral do náruče. Já však byla vystrašená: co když nesmí? A smím vůbec já? Co by řekla sestra, třeba přijde a dcerku mi zase sebere. „Ne, radši ji polož, já se tu bojím. Já se i bojím holku jen nakrmit, pořád mi někdo říká, jak to dělám špatně, já už si ani sama nevěřím...“ Manžel to vzal do svých rukou, nikdy mu to nezapomenu, jen tak zachránil zbytky mojí důstojnosti a sebedůvěry. Hned první sestry se zeptal, když viděl, s jakým opovržením se mnou mluví, jestli sama má děti. Neměla. Stejně tak druhá.

Během dne se na mě vystřídalo opět bezpočet lidí, z nichž žádný se mi nepředstavil. Ráno jsem byla nemálo vyděšená, když nějaký naprosto neznámý muž obklopený partou ženských mi nařídil, abych se svlékla a ukázala mu vaginu. Takové jednání ve mně přirozeně vzbudilo zděšení a hnus.

Když se manžel při své odpolední návštěvě dozvěděl, co se stalo (ale i stačilo, v jakém stavu mě našel), rozhodl se okamžitě jednat. Zašel za doktorkou a oznámil jí, že chceme ihned odejít. Velice se divila a přišlo jí to k smíchu. Smát se ale přestala, když viděla, že trváme na svém, a přešla hned do výhružného tónu. Prý jsem v ohrožení života a že za prvním rohem vykrvácím a podobné nesmysly. Nakonec se uchýlila k největší podlosti, jakou může člověk vyhrožovat matce: vezmou mi dítě a dají ho na novorozenecké oddělení. „Se mnou se ani nebudou bavit“, přisadila si sestra. Podepsali jsme revers pro mě a domáhali se výstupní zprávy pro dceru. „Nic takového neexistuje“, bylo nám suše oznámeno. A že na nás zavolají policii, protože porušujeme zákon o povinné třídenní hospitalizaci novorozenců. Můj muž ale nestudoval vychovatelství a já učitelství proto, aby nás bylo možno takhle lacině obalamutit. Manžel pohotově vytočil z mobilu číslo na policii a ptal se na zmiňovaný zákon. Policista byl zmatený: o takovém zákoně nikdy neslyšel. Nechali jsme se přepojit na jeho nadřízeného. Ani on o ničem takovém neslyšel. Žádali jsme lékařku, aby nám onen zákon vyhledala v zákoníku. Najednou se výstupní zpráva pro Stázinku našla...

Stálo nás to ještě mnoho nervů a odvahy dostat se z budovy ven, přišli se na nás jako na raritu podívat snad všichni, včetně lékaře, který vedl můj porod a který mě sešíval. „Pokud odejdete, tak vás už nechci u sebe v ordinaci vidět“, neodpustil si poznámku. Ptala jsem se dětské lékařky i jeho, jestli si uvědomují, že podobnými řečmi situaci i můj stav jen zhoršují. Prý miminku ubližuji, v kritických prvních dnech potřebuje být pod dozorem! „Ne, ono potřebuje mít u sebe pohodovou a šťastnou maminku a tátu. Být v prostředí, které je mu důvěrně známé, kde se nestřídají cizí lidé jako na běžícím pásu a kde bude klid a láska. Pokud nejste schopni takovéhle prostředí maminkám zajistit, je pro miminko lepší odejít domů. A my jdeme hned!“

Co dodat? Lékař si to vysvětlil jako naši reakci na to, že nám neumožnili zaplatit si nadstandardní pokoj, a paní doktorka se nezdržela, aby nás nenahlásila na sociálce a nenechala po tom všem ještě pronásledovat jako nějaké zločince.

Pobyt v nemocnici se podepsal na nás všech. Sedm týdnů po porodu trpím dyspareunií, s neschopností uvolnit se a „otevřít“, cítím pálení a ostrou bolest jen při slově milování. Cítím se ponížená a pokažená, „nefunkční“, a na vině není jen ta jizva fyzická, daleko více bolí jizva na duši. Častokrát přes den při vzpomínce na ten den pláču a znovu prožívám beznaděj a bezmocný hněv. I můj muž se trápí, má neustálé výčitky, že nedokázal ubránit, že nás s mimnkem přece jen rozdělili, že mě pořezali a ponížili. Vzpomínky na to nás pronásledují i v nočních můrách. Dceru jsme ještě dlouho po porodu museli po krůčcích ujišťovat, že jí voda neškodí. Když si vzpomenu, jak zcela brutálně tam byly děti drženy pod krkem a sprchovány ještě spící a probouzely se zděšením a hrůzou! Ještě dnes se dcerka nelogicky začne dusit a zalykat, když jí přejedu vlhkým hadříkem po obličeji, a několik týdnů po porodu vůbec nesnesla, aby jí někdo sáhnul na obličej mokrou rukou.

Jedna naše známá tvrdí, že děti máme vítat jako hosty, že máme být uctiví a ne majetničtí, protože nám byly svěřené jen nakrátko. A my si tak s mužem říkáme, jaké by to asi bylo, kdybychom každou návštěvu přivítali loktem do břicha, hadičkami do nosu, řevem a sprchou, pak návštěvu na den a noc zavřeli do krabice a zeptali se: „Tak jak se vám u nás líbí?“

Jestliže hřešíme na dětech v čase, kdy jsou bezmocné a na nás závislé, jak čekáme, že budou jednat ony s námi v době, kdy my budeme bezmocní a závislí? Jestliže jsme jim připravili takové přivítání, jaké pak oni nám připraví rozloučení? Tohle už nechám na každém z vás...

Lucie C., 2.7.2007

Milá paní Štromerová,

posílám Vám fotku našeho kluka, který se narodil v naší porodnici. Chci Vám poděkovat za Vaše rady a za podporu při začátku mého porodu alespoň po telefonu. Nakonec jsme se rozhodli pro nemocnici, zato s výborným personálem. Náš porodní plán přijali s naprostou samozřejmostí. Klystýr ani holení tam neprovádějí, o nástřihu s námi ale hodně diskutovali, museli jsme vyplnit několik papírů – seznámení s důsledky, podepsat, že ho nechci, a ještě znovu přišel lékař vysvětlit, co se může stát, když ho neudělají. Dostali jsme místnost s vanou, postelí a různými úlevovými pomůckami, kde jsme měli s mým mužem ze začátku soukromí. Všechno se to zpočátku zdálo dobré, nakonec porod dopadl úplně jinak. Absolvovala jsem skoro všechno, co jsem nechtěla – prostě miminko mělo asi jiné plány. Do porodnice jsem přijela se stahy asi po čtyřech minutách, otevřená na tři centimentry. První nepříjemností bylo natočení 20ti minutového monitoringu na příjmu a vyplnění všech možných dokumentů. Potom každou hodinu krátký poslech srdíčka a každé dvě hodiny další půlhodinový monitoring – to znamenalo pokaždé vylézt z vany a lehnout si na postel; připadá mi, že to bylo snad to nejhorší.

Od půlnoci až do rána se nic nezměnilo, neotevírala jsem se a stahy nebyly už tak časté. Bohužel mě vyšetřovalo víc lékařů a asistentek, takže nejdřív přišel někdo a řekl, že už jsou to čtyři centimentry, a po nějaké době mě prohlédl někdo jiný a řekl, že je to pořád stejné. K poledni, po 12 hodinách v porodnici, jsem už byla zoufalá, že se nic neděje, a unavená z bolesti a nevyspání. Takže jsem začala postupně přistupovat na všechny jejich návrhy: nejprve oxytocin a protržení vaku blan. K večeru se ale pořád nic nezměnilo, otevření stále na 3 – 4 centimentry (mezitím mi jedna paní doktorka řekla, že už je to 6 cm, a pak se vrátila porodní asistentka, která řekla, že je to pořád stejné...) Navíc mi začaly porodní cesty natékat, prý proto, že tlačím; dělala jsem všechno proto, abych netlačila, ale nedalo se to udržet. Takže mi navrhli epidurál, abych tolik necítila bolesti a nenutilo mě to tlačit. Jinak už by to prý bylo na císařský řez. Souhlasila jsem už se vším, nechala si píchnout epidurál, potom podat Nospa na uvolnění svalů. Pak už byl nutný monitor pořád, takže jsem ležela připojená na přístroj a jediný možný pohyb byl z leže do kleku. Kluk se narodil v deset večer – spíš byl vymačkán, vytlačen a vytažen. Byla jsem nastřižená i natržená. Zvuky monitoru mám v uších doteď.

Jsem ráda, že je to za námi a že jsme oba v pořádku, jen mi je líto, že na porod nemám hezké vzpomínky. Těžko říct, jak by to dopadlo, kdybych zůstala doma; možná líp, a možná, že bychom stejně nakonec museli do porodnice. Snažím se na to nemyslet. Každopádně můj muž se jako partner u porodu osvědčil, nevím, jak bych to bez jeho podpory zvládla. Máme krásné, zdravé miminko, jenom spí a jí a brečí jen když má hlad nebo bolení. Přeji Vám hodně úspěchů ve Vaší práci. S pozdravem

Jitka P., 6.3.2008

Zdravím.

Mám jeden zážitek z porodnice: rodila jsem v porodnici před 2 lety. Měli jsme s přítelem celkově negativní zážitek, ačkoliv porod probíhal přirozeně a velmi rychle. Přesto porodní asistenka chtěla aplikovat oxytocin a nutila mě do polohy vleže na zádech v křesle atd. Těsně po porodu mi miminko dali (je to jeden z nejkrásnějších a nejsilnějších momentů mého života), takže jsme se na sebe podívali, ale hned mi je vzali a začali vážit a měřit. Poté je odnesli pryč s tím, že je nějaký problém (který mi pořádně nevysvětlili). Po třech hodinách, kdy jsem stále ležela na porodním sále, protože neměli volný pokoj, jsme se marně snažili dozvonit na sestry s tím, že chceme miminko vidět. Ty nás několikrát ignorovaly, potom odmítaly. Až nás s přítelem informovaly, že Štěpánek leží na novorozeneckém oddělení a že byl nějaký problém s dýcháním a že to není v jejich kompetenci. Já jsem stále trvala na tom, že ho chci vidět. Na což ony, že to nejde. Tak se tam vypravil přítel a aspoň mi ho vyfotografoval. Po 6ti hodinách jsem již byla úplně zoufalá, a zavěšená do přítele jsem se vypravila na novorozenecké oddělení, kde jsem se dožadovala vidět svého syna. Sestřičky zavolaly doktorku a já jsem jí řekla, že chci vidět svého syna. Ona tvrdila, že to nejde. Požadovala jsem vysvětlení, na což se mě zeptala, zda mám medicínské vzdělání. To už bylo na mě příliš, začala jsem křičet a brečet zároveň, že chci proboha jen vidět svého syna, a na to snad, sakra, nemusím studovat medicínu!! Načež jedna ze sestřiček zmizela a synka mi přinesla. Ukázala nám klidný salonek. Tam jsem synáčka nakojila a potěšili jsme se s ním a vše bylo najednou dobré. Po dvou dnech mi ho odnesli na infekční odděleni s tím, že má nespecifikovanou infekci. Tam mu zavedli kanylu do hlavičky a já musela odstříkávat. Přímé kojení by ho prý vysílilo.

Dita H., 3.4.2008

Dobrý den.

Náhodou jsem narazila na vaše stránky. I já bych ráda napsala svůj příběh, aby se maminky dozvěděly, co se jim může v porodnici stát, a aby si nenechaly všechno líbit.

Jsem matka tří dětí. První dceru jsem rodila v době, kdy jsem o těhotenství a o porodu nevěděla nic. Tehdy jsem ještě neměla doma internet. Nevěděla jsem ani, že existuje něco jako porodní plán. Můj porod byl vyvolaný a po několika dnech skončil císařským řezem.

Podruhé jsem už byla zkušenější. Měla jsem i více informací. A také jsem rodila v jiné porodnici. Večer přišel lékař a se smutným výrazem mi oznámil, že to jsou jen poslíčky a ne porodní bolesti. Vyslechl moje obavy z nemocnice a doporučil mi odjet domů a lehnout do postele. Za 2 dny ráno mi praskla voda a jela jsem znovu do porodnice. Osm hodin se nic nedělo. Nechali mě tam samotnou. Sestry jen chodily na občasnou kontrolu a pokaždé mi s úsměvem oznámily, že jsem statečná a nemám se bát. Dcera se narodila večer. Až na nástřih, který nebyl nutný, byl můj porod docela přirozený.

Pak jsem čekala své třetí dítě. Těhotenství proběhlo bez komplikací, ale jen do doby, kdy jsem začala chodit do poradny přímo do porodnice. Jelikož uplynul termín porodu a malý se neměl k porodu (čekala jsem chlapečka), víc mě sledovali.

Příjezd do porodnice s manželem byl docela v poklidu. Přijala mě porodní asistentka, řekla mi co a jak, a odešla. Přišla jsem na ambulanci, tam mě natočili monitor, pak mě vyšetřili. Prostě takové ty běžné věci. Problémy s doktory nastaly v okamžiku, když jsem nesouhlasila s vyvoláním porodu. Už jednou jsem vyvolávání Oxytocinem zažila: moje tělo na něj špatně reaguje. Tak jsem musela podepsat negativní revers. Zahájili psychologický nátlak, jako že je moje dítě ohrožené a tak. Já však věděla čím je ohrožené: tím, že jsem byla psychicky nervována. Stačilo mi jen vidět porodnici a už se mi zvyšoval tlak. Naštěstí jsem ten doktorský tlak ustála.

Zeptala jsem se porodní asistentky, jestli je volný nadstandard; vysmála se mi, že tedy rozhodne není. Pak přišla doktorka, kterou jsem sice nikdy neviděla, ale ona mě znala z papírů. Domluvily jsme se na horké sprše, balonu a klyzmatu. Asistentka mi provedla klyzma, pak mě poslala do sprchy a odešla. Tam jsem skákala na balónu asi 2 hod. Docela se mi to líbilo, kontrakce byly silné, a díky teplé vodě se mi ulevilo.

Začala jsem se soustřeďovat na porod. Protože mě nikdo nerušil, tak se mi celkově dařilo. Pak jsem si šla lehnout. Přišla asistentka a sdělila mi, že přijde doktorka, aby mě vyšetřila a píchla vodu. Nechápala jsem proč. Doktorka přišla, vyšetřila mě a řekla, že jsem se pěkně otevřela na 5 až 6 cm. Pak mě píchla vodu. Ta byla lehce zkalená, ale monitor byl dobrý, tak jsme se domluvily na dalším skákání na balónu ve sprše. Přišla asistentka a řekla, že žádná sprcha, a že musím být neustále pod kontrolou. S tím jsem tedy moc nesouhlasila, ale už jsem chtěla mít porod za sebou, tak jsem mlčela. A začala mě polohovat. Zavolala jsem si manžela. Nějak jsem nechápala, proč mi asistentka napichuje kanylu do ruky. Děsně to bolelo a navíc se netrefila. Nakonec mi ji píchla do předloktí. Pak přinesla kapačku glukózy. Kdybych se však nezeptala co to je, tak mi nic neřekla.

Na porodním sále jsem už byla tři hodiny. Musela jsem ležet téměř na břiše, abych malého natlačila dolů do cest. To mi nebylo vůbec příjemné a synovi taky ne. Začal mít špatný monitor. To už byla asistentka docela nervózní, a prohlásila, že špatně dýchám. Přitom jsem dýchala stejně jako předtím a to bylo v pořádku. Pak jsem se musela postavit. Musela jsem se zády opřít o postel a podpírat se jen lokty, protože nohy jsem musela mít roztažené od sebe. Hlavu nahoru a prodýchávat. To už jsem začala být dost nervózní a ubývalo mě sil. Přitom jsem neustále poslouchala řeči asistentky o tom, že neumím porodit dítě. Docela mi vadilo, že za mnou pořád chodí a radí. Řekla jsem jí, že bych si potřebovala sednout. Asistentka obrátila oči vzhůru, jako že si vůbec dovoluji něco namítat.

Najednou bylo kolem mě asi 6 lidí, protože malý byl pořád vysoko a už se dusil. Doktorka navrhla Oxytocin, ten jsem odmítla. To jsem ale neměla dělat, protože mi velmi arogantně dala najevo, že ona je tu doktorka a jedině ona ví, jak ze mě to dítě dostat! Ještě se mě ptala, co jsem studovala, že si dovoluji zasahovat do jejího porodu. Obrátila se na mého manžela a zeptala se ho, jestli jsem svéprávná, že prý zabíjím své dítě. Manžel byl tak vyveden z míry, že už nic nenamítal.

Zavolali na mě primáře. Primář přišel, vše zkontroloval a řekl, ze Oxytocin je zbytečný. Malý byl však stále vysoko a tak se ho primář pokusil natlačit do cest. To se nezdařilo. Malý prostě odolával a vracel se zpět. Primář se mě zeptal, jestli to chci nechat na přírodě, a odešel. Naštěstí všichni odešli, i ta arogantní doktorka, jen tam zůstala ta porodní asistentka, která se mě pořád snažila polohovat. A já chtěla dělat něco jiného. Na to ona, že takhle své dítě neporodím. Začalo se mi dělat zle.

Asi za 15 minut od návštěvy primáře mě hnali na císaře. Ještě mě vyšetřili, byla jsem na 5 cm. Nechápala jsem, jak se za 15 minut můžu zase zavřít. Jedné doktorky jsem se zeptala na epidurál. Prohlásila, že už je pozdě. Ani ta si neodpustila poznámku, že chci určitě své dítě zabít. Jediným, kdo byl na mě milý a příjemný, byl anesteziolog. Po pěti hodinách pobytu na porodnici to byl první doktor, který mě uklidnil a který se na mě usmál...

Nakonec se mi narodil syn, byl lehce přidušený. Za 2 hodiny v inkubátoru byl však v pořádku. Já se po operaci probrala za 4 hodiny.

Nikdo se mě však po porodu neuráčil říci, jak se daří mému dítěti. Až od manžela jsem se dozvěděla, že měl zvýšenou glykémii. Když jsem se jich ptala co a jak, nikdo mi k tomu nic neřekl.

Svého syna jsem viděla až po 8 hodinách po porodu. Když mi sestra z novorozeneckého přinesla malého ukázat, viděla jsem ho jen v jejích rukách a jen asi minutu. Zmínila se, že cukr se už upravil. Podruhé jsem dítě viděla až ráno.

Jsem ráda, že mám zdravé dítě. Nikdy už ale nechci rodit! Mám z porodu docela slušné trauma. I teď v noci se budím ze sna. Trpím nespavostí, občas nejsem schopna nic sníst. Vadí mi, že jsem nebyla schopná se bránit. Vadí mi, že jsem vůbec jela rodit do porodnice.

Lucie P., 2.7.2009

Můj druhý porod – porod doma, tedy nakonec U Čápa

Docela dlouho jsem tenhle příběh odkládala. Teď je Radovánkovi rok a skoro 3 měsíce, tak mám pocit, že se už hormony usadily a já jsem zase já, ne já a Radovan dohromady jako jedna bytost. Oba se začínáme osamostatňovat a já bych ráda popsala, co jsem prožila s přirozeným porodem a hlavně i rok poté.

Radovan je můj druhý synek. Fabiánkovi jsou tři a půl roku. Oba synky jsme si přáli, plánovali. Oba se narodili „přirozeně“, první v Benešově v nemocnici, druhý v Porodním domě U Čápa v Praze (tehdy v Krči), narozen přirozeně a i normálně.

JAK MĚ TO VŮBEC NAPADLO
Myslím, že celý náš příběh „porodu doma“ se začal někdy, když bylo Radovanovi v bříšku asi 20 týdnů (někdy říjen 2008). Jeden den jsem se dozvěděla, že čekám dalšího kloučka, druhý den, že mám předrakovinné změny na děložním čípku. Hned jsem si stihla na internetu přečíst, že pokud je takový stav vážný, doporučuje se do 20 týdne těhotenství interrupce. Přeskočme všechna slova o tom, že se internetu nemá věřit, nebo že jsem vlastně vůbec nechtěla vědět něco o předrakovinných změnách – já chtěla být šťastně těhotná! Každopádně tahle informace mě postavila na několik dní tváří v tvář možné interrupci – smrti mého dítěte. Tedy do doby, než se vysvětlilo na vyšetření, že situace tak vážná není.

Každopádně bylo to přesně tehdy, kdy jsem se asi rozhodla o svém životě rozhodovat více samostatně. Několik dní na to jsem viděla na www.rodina.cz článek o Orgasmickém porodu (Orgasmic Birth), což mě zaujalo, protože jsem poprvé viděla porod v reálu. Navíc se ukázalo, že na tom mém prvním porodu bylo opravdu něco „shnilého“, se kterým jsem sice neměla nějaký extra problém, ale ani žádný extra zážitek, natož prožitek, natož radost a natož pocit, že tak to má být, nebo že tak to bylo správně. Měla jsem spíš dojem, že tak mi ho „udělali“, a děkovala jsem jim tehdy jak šílená, jak to dobře dopadlo. Což bylo pravda, protože to také mohlo dopadnou docela hodně špatně.

Nicméně myslím si:

a) neměla jsem si nechat protrhnout plodovou vodu

b) neměla jsem se nachytat na to, že se personál nemocnice potřeboval najíst. (Na druhou stranu – to mají umřít hlady? Každý den tam asi někdo rodí zrovna v poledne.)

c) rozhodně jsem se neměla nechat odvést v druhé fázi porodní někam jinam a téměř násilím

d) když jsem se chtěla těmto věcem vyhnout, měla jsem zvážit porod mimo nemocnici, protože v nemocnici je třeba respektovat provoz nemocnice a spoluzodpovědnost personálu za vedení porodu...

Těžko v nemocnici vzdorovat v porodních bolestech personálu, standardu, lidským potřebám a osvědčeným postupům. Mrzí mě, že mi tohle před porodem nikdo dostatečně neřekl. Mrzím mě, že jsem si nic před prvním porodem nepřečetla. Chtěla jsem rodit přirozeně a tedy normálně, jenomže bohužel norma je dneska trošku někde jinde – tedy každopádně daleko od slova přirozeně... Do mého porodu jsem viděla rodit akorát naší kočku a psa a tak jsem si myslela, že člověk rodí tak nějak podobně. Dneska si to naštěstí můžu myslet znovu, protože jsem to zažila. Ještě poznámka: Nikdy jsem v nemocnici nebyla, až do porodu, proto také asi ta naivita.

A pak přišlo do třetice to, co se mi snad nikdy nestalo, jakýsi velmi jasný vnitřní impuls, že se mám o porody více zajímat a že není scestná myšlenka, že budu rodit doma. (Přitom asi 3 měsíce před tím jsem považovala za extremisty i ty, kdo chtěli rodit ambulantně.) Ten třetí prvek skládanky, který mě přivedl k přirozenému porodu a tedy porodu doma, jsem přesvědčená, že byl od Radovánka. Protože jsem si jistá, že mě samotnou by to nikdy nenapadlo.

CO JSEM UDĚLALA DÁL
Objednala jsem si CD „Orgasmic Birth“ na www.unipa.cz. Zavolala jsem kamarádce, co už doma rodila. Ta mi doporučila seznam literatury. Nakoupila jsem všechno, protože jsem zrovna byla při penězích a tak jsem to koupila do našeho rodinného centra i pro ostatní. Investice cca 1400,- Kč. A pak už jsem četla, četla, četla a dělala si vlastní názor na všechno, co jsem četla. Postupně jsem si tvořila vlastní představu o porodech a související problematice. V téhle době jsem ještě nebyla rozhodnutá, že do domácího porodu jdu, ale číst mě bavilo, tak jsem pokračovala (někdy říjen 2008 – leden 2009). A taky a to je důležité: manžel přijal moje argumenty a s porodem doma souhlasil. Docela překvapivě souhlasil bez většího přemlouvání. Po 2 letech mi sdělil, že se divil, že mi ten první porod připadal v pohodě, že podle něj to byla řezničina a nejhorší zážitek jeho života. Do chvíle přestřihávání pupeční šňůry.

CO MĚ PŘESVĚDČILO

Bylo pár věcí, které jsem zvnitřnila a kterým věřím do teď:

A) Zdravá žena bez indikace komplikace může porodit přirozeně v domácím prostředí.

B) Je dobré rodit se zkušenou a soudnou porodní asistentkou, jinak představuje porod riziko.

C) Je dobré rodit někde, kde je záruka, že cesta do nemocnice v případě komplikací není příliš složitá nebo není reálná.

D) Souhlas a spolupráce manžela jsou nutné předpoklady.

E) Inteligentní, empatický a soudný člověk by měl pochopit, že asi při nejlepší snaze není možné nemocnicemi nahradit přirozené domácí prostředí porodu, protože:

a. Personál nemocnice jsou také lidé, potřebují někdy také jíst, spát, dojít si na WC, atp. a to všechno docela v pravidelných časech nebo by také mohli zkolabovat, proto nemocnice také funguje v určitém rytmu, který tyto lidské potřeby respektuje. Není tedy možné, aby pokaždé kvůli jiné rodičce každý den nejedli, nespali, atp. Tomu se také snaží přizpůsobit svou práci – tedy v dnešní době je možné porody svým způsobem řídit/ovlivnit/načasovat, jak se hodí. To je dle mého názoru fakt a z lidského hlediska to plně chápu.

b. Nemocnice je nemocnice (ani slovo porodnice z ní jinou reálii neudělá) – prostě už na vrátnice vstoupíte do prostředí, které ve vás chtě nechtě vzbudí jisté pocity, které z velké části také jsou uchovány v nevědomí ev. kolektivním vědomí. Nemocnice je od toho, aby Vám tu pomohli... myslím si, že chtě nechtě už na vrátnici se vzdáváme části vlastní zodpovědnosti za porod.

c. Tuto zodpovědnost také automaticky přebírají doktoři, kteří jsou za Vás odpovědní, přirozený/nepřirozený porod. Vždy musí mít zdravotníci na vědomí, že pokud se něco zkazí, tak je možnost, že rodička bude nemocnici žalovat. Proto jsou určité postupy, které musí lékaři realizovat. Chápu je. Toto je však teorie, která se dá aplikovat z velké části na nemoci, ale ne tak dobře na přirozenou věc jako je porod u zdravé rodičky. Ale je porod v nemocnici přirozený? Může být vůbec? Když, jak říkám, už na vrátnici si chtě nechtě necháme svá instinktivní tykadla odpočinout... Navíc je převálcuje/znecitlivý pach desinfekce a jiné vjemy. Jak pak nadávat na doktory, že nevyslyšeli naše přání na přirozený porod? Prostě jsem seznala, že pokud chci rodit přirozeně, tak nemůžu lézt do nemocnice. Pokud nebudu moct rodit přirozeně, tak budu muset poslechnout, co mi v nemocnici říkají. Pokud bych musela rodit v nemocnici, tak jsem věděla, že jediné, co opravdu odmítnu, je sundávat si kalhotky na vizitu a ukazovat nesmyslně rozkrok celé skupině doktorů, kteří na vizitu přijdou. Jinak bych sekala dobrotu, protože by to byl stav, který by byl problém, proto bych také do porodnice jela, a tak bych věřila doktorům, kteří od toho jsou, aby řešili patologické stavy. Problém... Na bezproblémový porod stačí porodní bába.

d. Přijala jsem jako fakt, kterému věřím, že jakákoliv komplikace, která by mě při porodu zastihla a která by ohrozila mě nebo dítě, by se ohlásila s dostatečným předstihem, a já bych jí poznala, a to tak, abych se stihla přesunout eventuelně do nemocnice.

e. Současně jsem přijala fakt, že když by i přes všechnu opatrnost, došlo k tragické události – smrt dítěte, postižení vlivem porodu, smrt moje, tak to tak mělo být.

f. Spolu s lékaři jsem vyloučila, že by přirozenému porodu bránil můj zdravotní stav. Byla jsem zcela zdravá, plod byl zcela zdráv, nebyla indikace žádné možné komplikace. Tak mě v literatuře VÍCE NEŽ ZAUJALA informace o tom, že „přirozený porod může zkomplikovat/pozastavit nebo dokonce zastavit nějaká nevyřešená věc v podvědomí, např. problém ve vztahu s partnerem, problémy s matkou, atp.“ Tohle pro mě bylo zásadní zjištění, protože takových problémů jsem měla (nebo mám) okolo sebe docela hodně, asi jako každý. A tak jsem někdy na začátku ledna nastoupila na cestu rozjímání a takové selfanalýzy. Udělala jsem si pořádek sama v sobě. Neříkám, že jsem všechno vyřešila, ale byla jsem si jistá, že porodu už to bránit nemůže. Vstoupila jsem do svého nevědomí, zpřevracela všechno, otočila tam a zase zpátky, urovnala si myšlenky. Tady začal přechodový rituál, který jsem měla zažít už u prvního porodu. Zážitek, který dříve zprostředkovávali šamani – přechod z ženy na matku (ačkoliv jsem matkou už biologicky byla, v hlavně jsem se jí stávala až nyní). Tento krok očisty a vzetí na sebe odpovědnosti za sebe a své dítě (děti) byl začátek mého nového života. PROČ MI NIKDO NEŘEKL, ŽE PRÁVĚ TOTO JE PRO ŽIVOT S DĚTMI TO NEJDŮLEŽITĚJŠÍ? Že jinak se ze mě matka nikdy nestane? Proč to tak nečiníme? Proč příprava na porod nezačíná tímto?

Měla jsem takový opravdový strach, že bych ohrozila své dítě tím, že mám v duši a mysli tyto nepořádky, že jsem jich hodně dostala z hlavy ven, bylo to velmi očišťující, uvolňující a teprve se začínám (snažím) blížit tomu být takovou matkou, jakou jsem si přála být i pro svého staršího syna – chápající, velkosrdečnou, odpuštění schopnou, chyby chápající, atd. Těžko tento stav popsat, ale byl to zásadní zlom v mém životě, i kdyby porod samotný nakonec dopadl jinak (s epidurálem nebo císařem nebo jak), tyto 3 měsíce opravdové snahy vyhnout se smrti (ev. hrozící při porodu v nejhorším scénáři, pokud to nevyřeším), byly opravdovou přípravou na porod – přechodový rituál... Myslím, že kdyby se mi to nepovedlo, žádný přirozený porod by se nekonal, zůstal by strach, nebo nevím, ale já to dokázala. Přišla jsem do stádia, že jsem věděla, že jsem vyrovnaná, klidná a porodu schopná.

g. Také jsem souhlasila s myšlenou, že porody v nemocnicích jsou součástí byznysu, a tak musíme očekávat, že řada zásahů do porodu je činěna z důvodů ekonomických.

KONTAKTOVAT ASISTENTKU
Když už jsem přečetla všechno, co jsem měla doma. Udělala si v hlavě pořádek. Začala jsem shánět porodní asistentku, bez které by to nešlo. Na doporučení jsem našla stránky www.pdcap.cz a dohodla se s porodní asistentkou na osobní návštěvě. Tam jsme došli s manželem. Popsali své představy, vyslechli si představy a názory PA a vyměnili si kontakty. Měsíc před porodem jsme zde také absolvovali předporodní kurz – doporučuji!

INFORMOVAT RODINU
Mám ráda jasno. O našem záměru rodit doma jsme docela obšírně informovali celou rodinu. Hlavním důvodem bylo získat pohodu a dát tuto zprávu do vzduchu, aby se sama sebou stala více a více skutečností; věřím v kolektivní nevědomí, tak jsem to do něj pouštěla, co to šlo.

Nejdůležitější ale pro nás bylo, že kdyby se, nedej Bože, něco přihodilo, těžko bychom pak argumentovali a přesvědčovali ostatní o tom, proč jsme to udělali. Takhle jsme se je snažili o našem záměru maximálně informovat, sdělit všechny pohnutky, které nás k tomu vedou. Kupodivu nás nikdo nijak neodsuzoval, přijali to jako naši věc. (Jenom moje máma do poslední chvíle tvrdila, že to neudělám, jenom tak mluvím.)

Mimochodem, kdo vám kdy řekl, že v nemocnici se vám nic stát nemůže? Bohužel jdeme do nemocnice až moc optimisticky naladěni, myslím, že často bez pokory, úcty k přírodě a jejím záměrům. I v nemocnici se může stát, že při porodu zemřete vy nebo vaše dítě. Jak jsme na to připraveni?

POSLEDNÍ MĚSÍC
O záměru rodit doma jsem informovala i svého gynekologa, který (a to jsem věděla) není zrovna zastáncem porodů doma. Nejprve mi řekl, že snad to ani nechce vědět. Později se však zachoval velmi vstřícně a nechal si mě tzv. „v péči“ až do poslední chvíle. Poslední měsíc jsem také chodila na kontroly ke své porodní asistence, takže jsem se na můj vkus docela nalítala do Prahy. Nicméně byla jsem ráda za péči obou. Děkuji.

DEN D
Ráda bych zdůraznila, že to, co se stalo až do tohoto dne, bylo hodně, a bylo to hodně důležité pro můj další život. Tenhle den mohl dopadnout různě, ale ta příprava, a to, že jsem brala všechno doslova „smrtelně“ vážně, mi změnilo život, změnilo můj přístup k dětem a hlavně k sobě samotné – byl to pravý přechodový rituál tak, jak má být. Naštěstí se povedla i jeho poslední fáze – samotný porod.

Brala jsem to tak, že nemůžu vědět, jak vlastně porod a Den D bude vypadat. Věděla jsem, že se budu rozmýšlet co udělám na základě vlastní intuice. Nic jsem neplánovala. Věděla jsem, že pokud bych pojala sebemenší podezření na komplikaci, zamířím do nemocnice. Věděla jsem, že věc je otevřená, udělám, co bude pro nás nejlepší.

Týden dopředu jsem si zajistila hlídání pro svého staršího synka. Říkala jsem si, že by to byl dobrý den na porod, a pokud to nepřijde, tak alespoň uklidím. Nahlas jsem to neřekla (abych samu sebe nevylekala a taky to nezakřikla), ale ta myšlenka tam byla. Bylo asi 3 dny před termínem. Porod začal v cca 5 hodin ráno prasknutím plodové vody.

Podle instrukcí jsem kus vody dala do skleničky, prohlédla, jestli je čirá a dala do lednice. Nechtěla jsem asistentku plašit tak brzy ráno a také jsem neměla pocit, že hoří, tak jsem počkala cca do 6,30; to už jsem si říkala, že třeba už je vzhůru, nebo že už bude vyspalá a můžu zavolat. Zavolala jsem jí a podala informaci. PA mi navrhla několik možností, co dál. A to protože (a to jsem věděla dostatečně dopředu) zrovna na ten víkend nemohla přes den přijet k nám domů, protože ve svém porodním domě školila další porodní asistentky. (Proč jsem tedy mimoděk naplánovala porod na toto datum? Nechtěla jsem v tom šťourat, ale myslím, že tak trošku nevědomý záměr v tom byl, ačkoliv jsem o porodu v porodním domě neuvažovala, stejně tak jsem nemohla najít doma místo, kde bych TO (porod) ráda udělala. Tak nějak mi to nikde nepřišlo to pravé místo – pelech, atp. Měla jsem sice na všechno připravenou koupelnu včetně skříně se všemi potřebnými věcmi, matraci, atd. No, vyřešilo se to samo...)

Porodní asistentka mi nabídla několik scénářů:

A) Protože nemůže přije onat, můžu přijet za ní do porodního domu, kde je místnost, kde mohu porodit. Ovšem, že tu místnost – reps. postel – potřebuje od 2 do 3 využít pro ten kurz.

B) Můžu odjet do Benešova do nemocnice – a to hned, nebo až později.

C) Můžu porodit s manželem a ona přijede až na kontrolu.

D) Můžu nechat věcem volný průběh a třeba porodím až po páté hodině, což už by mohla přijet. Resp. tohle by asi nebyl moc volný průběh, ale prostě to do pěti nepustím.

Vyslechla jsem možnosti, poděkovala a řekla, že rozmyslím, co budu dělat dál. Myslela jsem, že je dost času a že nechám věci trošku plynout a rozmyslím se později.

Udělala jsem si čaj a začala uklízet. Ono při sobotě u nás doma bývá docela nepořádek a já chtěla přijet do uklizeného. Také jsem poslala několik SMS, že praskla voda a Radovánek bude asi dnes nebo nejdéle zítra na světě. Mamka (bydlí vedle) přiběhla hned: „Co budeš dělat?“, ptá se vytřeštěně. „No, rodit, mami, asi nic jinýho.“ A uklízely jsme spolu. Jak si tak uklízím a přemýšlím a do toho nastupují porodní bolesti, tak jsem si jasně uvědomila, že nejdůležitější pro mě je nikam nepřejíždět, porodit na jednom místě. Teď to místo určit.

Do toho volala porodní asistentka s tím, že už to s tou postelí nějak vymyslela a že můžu mít místnost celou pro sebe, jak dlouho budu potřebovat. A tak jsme se rozhodli: jedeme k Čápovi!

Asistentka navrhla, že bude nejlepší, když tam budeme tak v 10,30, to že mají v tom kurzu přestávku. Tak jsem přestala uklízet, přebalila tašku (protože jsem měla sbaleno do nemocnice a druhou tašku k odchodu z nemocnice, a od Čápa se jede ten den, tak jsem musela sbalit i Radýskovi) a vypravili jsme se na cestu. Cesta OK, kontrakce nějaké, ale žádná hrůza, cestou jsme si koupili snídani a jídlo.

Asi v 10,15 jsme přijeli k Čápovi. Já, manžel a velká taška. (Trošku jsem si připadala jako ve filmu, jako když jedeme na tajno někam k porodní bábě.) Ubytovali jsme se v porodní místnosti. Seznámili se s koupelnou a záchodem a dali si snídani. Pak mi moje asistentka představila ještě jednu asistentku, která byla moc milá, jakože se mi budou věnovat obě, protože s mým porodem také běží ještě ten kurz. Na chodbě pobíhala ještě řada porodních asistentek, tak to bylo docela vtipné. Vzhledem k tomu, že se organizací školení a různých setkání taky někdy živím, tak mi to prostředí bylo docela příjemné. Navíc jsem si připadala trošku jako součást programu a to mi vyhovovalo. Navíc s tolika asistentkami by to určitě špatně dopadnout nemohlo...

Když jsme se najedli. Řekla mi ta druhá asistentka: „No, nikdo tu za vás neporodí, tak až to půjde, tak víte co...“ Převlékla jsem se do pyžama a zavrtala do postele – vysoké, měkké, s polštáři a peřinou (o které mi nikdo neříkal, kam si ji mám nebo nemám strkat, jako v nemocnici v Benešově). Možná na 5 nebo 10 minut jsem usnula, když mě z postele doslova zvedla kontrakce. Kvůli ní jsem musela vstát a ohnout se k posteli. Zase přišla PA a řík: „Tak už to na vás zase přišlo, chcete do vany?“ „Jasně.“

Napustila jsem si vanu. Byla jsem upozorněna, že v ní mám dost pít a nenapouštět si to moc horké. Pití jsem dodržela, ale vanu jsem si napustila dost horkou (mám to tak ráda, akorát se mi po tom často točí hlava). Ležela jsem ponořená ve vaně a kontraktovala... Manžel tam byl se mnou, stál opřený o pračku, a zdálo se mi, že se nudí. „Nechceš si poslouchat toho Harryho Pottera?“, navrhla jsem. To dělal poslední dobou celé večery. Hned se mu ulevilo – a pustil si Harryho. Tak jsme tam byli s Harrym Potterem a Radovánkem, který se dral na svět.

„Moje“ porodní asistentky přicházely a občas mi přiložily monitor na břicho. (Bylo to velké jako baterka, dalo se to použít bez nějakých pásů nebo tak, kdykoliv, jakkoliv, v různých polohách, i ve vaně). Když jsem takhle ležela ve vaně asi 60 minut, přišla asistentka a upozornila mě, že můžu ve vaně být jenom maximálně 90 minut, a taky, že nebude špatné, když si dám jednu nohu jako ven z vany a do každé kontrakce si budu přitlačovat. Věděla jsem, že až vylezu z vany, bude to mnohem horší. Takže jsem zavelela směrem k Radovánkovi: „Teď toho musíme udělat co nejvíc“, protože jsem se bála, že když vylezu z vany a budu otevřená na nějak málo, tak to bude velká flustrace!

Za celou dobu od příjezdu mě nikdo vnitřně nevyšetřoval. Porodní asistentka jen zkontrolovala vložku, zda-li opravdu odtéká plodová voda. Po nějaké době (asi těch 30 minutách) přišla, že musím z vany...

Jenomže jakmile jsem vystoupila z vany a jak jsem měla tu vodu moc horkou a k tomu těžké břicho s Radýskem, tak se mi zamotala hlava, začalo se mi chtít tlačit a bolest byla docela velká; utekla jsem na záchod, že si jako odskočím. Potřebovala jsem 2 minutky na ustátí toho motání hlavy, ale nechtěla jsem se ze záchodu hnout. Zkušená asistentka nechtěla, abych porodila do záchodové mísy, a taky si myslela, že zmatkuju, a tak mi řekla: „Jestli nepůjdete z toho záchodu, budu muset zavolat záchranku!“ Tehdy jsem si myslela: „Co mi vyhrožuje, vždyť já se potřebuju jenom dát do kupy, potřebuji minutku...“, a lila jsem si vodu na hlavu. Ale víte, ona za mě byla odpovědná a tohle přesně byla její role a práce. Takže mě donutila jít do sprchy a dát si studenou vodu. Uklidnila jsem se, ulevilo se mi, zase jsem byla při plném vědomí a pokračovali jsme...

Když jsem se osprchovala, nabídla mi, že mě vnitřně vyšetří. Otevřená na 6 centimetrů. HURÁ!! Přešli jsme do pokoje, kde jsem si lehla na postel. Nějak jsem se dostala rychle na 10 cm (prý ze 6 na 10 cm za 20 minut), každopádně to byla fuška a porod dostal rychlý spád. Mně připadalo, že co jsem byla na posteli, tak už jsem jenom tlačila. Do každé kontrakce.

Ležela jsem na zádech, jednu nohu jsem měla položenou na posteli a jednu nahoře... Když jsem tlačila, asistentka poslouchala ozvy. Po jedné kontrakci zjistila, že ozvy klesly. Podívala se na nás a nabídla tři možnosti: buď se to po další kontrakci spraví a OK, nebo se to po další kontrakci nespraví a voláme sanitku, a voláme sanitku hned. S manželem jsme se na sebe podívali, a protože jsme se cítili dobře a zároveň cítili, že všechno jde dobře, řekli jsme, že počkáme do další kontrakce. A bylo to dobře. Nakonec – tato věc je docela běžná, v porodnické literatuře se píše, že když dítě prochází nejužší částí pánve, klesají ozvy; není to popisováno jako komplikace.

Pak porodní asistentka řekla, že porod postoupí rychleji, když změním polohu. Nechtělo se mi měnit nic, ale poslechla jsem. Nabízela jich několik; vybrala jsem polohu na zemi, na podložce, hlavou zabořená do manželova klína, na všech čtyřech, tlačit dozadu. Několik kontrakcí – a Radýsek byl venku.

Byl to neuvěřitelný zážitek, protože jsem úplně a zcela cítila, jak ho tlačím ven... Mohla jsem si chvilku počkat, posunout ho, pak zase nic... Věděla jsem, jak bych se natrhla a jak ne, cítila jsem Radýska, jak se dere na svět milimetr po milimetru, žádné šmik a je venku.

Slyšela jsem, jak asistentka říká manželovi „Dejte jí ho na břicho“, a tak jsem měla Radýska na břiše. Bylo to neuvěřitelné, plakal a plakal, a byla jsem to já, kdo ho hladil a utěšoval, já a nikdo jiný. Pak ho porodní asistentka vzala, umyla a zvážila. Mě vyzvala, abych šla na záchod porodit placentu. To bylo super, protože to bylo rychlý a vůbec to nebolelo. (Placentu jsme dali do mrazáku a doma nad ní zasadili oskoruši.) Pak už jsem byla na posteli, odpočívala a starala se o Radýska. Porodní asistentka mě prohlédla, průběžně měřila tlak, a protože jsem ho měla docela vysoký, tak jsem byla na posteli až do půl osmé. Osprchovala jsem se někdy v průběhu odpoledne, asistentka vyplnila papíry, a někdy v půl deváté jsme jeli domů. Tady na nás čekal Fabiánek a oboje prarodiče. Hrdě jsme ukazovali Radýska, já vsedě na zemi... Chápete to? Po prvním porodu jsem si měsíc nemohla sednout !!!

První noc jsme tak nějak vytušili, že Radýsek chce být s námi. Tak jsme ho střídavě měli já a manžel kontinuálně na hrudníku. Takový lidský inkubátor. Máme z toho oba dost silný a krásný zážitek.

Druhý den přijela porodní asistentka k nám domů na kontrolu. Dostala jsem vyhubováno, že jsem se moc hýbala, protože rána je nateklá. Mně to připadalo jako banalita při srovnání s prvním porodem...! Nakázala ledovat a omývat vodou z dubové kůry. Udělalo to zázraky! Porodní asistentka musela přijet na kontrolu ještě jednou, to už ale bylo vše OK a rozloučily jsme se.

Jsem moc vděčná všem, kdo mi tento porodní zážitek umožnili, hlavně porodním asistentkám za jejich odvahu vést porody mimo nemocnici, přestože mediální tlak je proti nim je tak silný. Děkuji. Děkuji Radýskovi, Fabíkovi, rodině a svým přátelům a známým, kteří mě podporují a mají mě rádi takovou, i o 180 stupňů jinou.

Renata V., červen 2010

O zlaté hodině...

S odstupem osmi týdnů píšu o své zkušenosti s porodem. A začít musim u těhotenství.

S manželem jsme se na dítě moc těšili. Od samého začátku jsem těhotenství prožívala v péči soukromé porodní asistentky Zuzany Štromerové. Ke gynekoložce jsem za celou tu dobu zavítala jen jednou. Diky tomu jsem si celé těhotenství užila, vynechala jsem většinu rutinně prováděných testů a necítila jsem kvůli tomu žádný nátlak. Vyhnula jsem věčnému čekání v čekárnách i zbytečným vnitřním vyšetřením. Místo toho jsem se pravidelně scházela s porodní asistentkou, která prováděla běžné testy moči a měření tlaku, váhy a pohmatala mi břicho. Vždy se ptala, jak se cítím, jestli mě něco netrápí, a ty otázky navíc myslela vážně. Nikdy se nezapomněla poptat, jestli mě nenapadají nějaké otázky, a vždy mi připomínala, jak zázračný je to stav. Termín jsme měli stanovený na druhou polovinu září.

Pracovala jsem do konce července. Ještě v červenci jsme s mužem podnikli několikadenní výlet do Krkonoš a chodili po kopcích. Zkrátka krásné a aktivní těhotenství. Beze stresu, plné radostného čekání...

Stejně jsme s manželem chtěli prožít i porod, proto jsme se rozhodli jako prvni variantu mít klid našeho bytu a až na další místo zařadit porodnici, konkrétně porodnici v Neratovicích. Jeli jsme se tam svědomitě podívat, ale moc se mi tam nelíbilo. Pořád tam porod nemůže vést jen asistentka, mezi první a druhou dobou porodní je třeba se přesunovat do jiné místnosti, v jedné porodní místnosti se ošetřují děti z dalších porodů, zatímco tam může běžet další porod. Mají jen jednu místnost s vanou, ale nelze v ní zůstat během druhé doby porodní a hučí v ní větrák, který „nejde vypnout, protože je ústřední“. Tamní asistentka, se kterou jsem se domluvila, že by náš případný porod vedla, se později vymluvila, že kdybychom přišli s naší asistentkou, jako dulou, tak ji prý už nepotřebujeme. Naše asistentka by tam náš porod ale vést nemohla. Navíc nás tlačili do kontroly v jejich poradně, prý že potřebují „natočit monitory“. Hned nám řekli, že se tam sice dlouho čeká, ale určitě máme přijet. Na, z mého pohledu zbytečnou kontrolu k cizímu lékaři, se mi nechtělo. Monitory jsem si nechala zaznamenat u své asistentky a Neratovice pustila z hlavy.

Začátkem září jsme už začali vyhlížet, kdy to příjde. Druhého září mě probudilo ne moc pravidelné pobolívání v zádech a kříži, ale četnost nedosáhla míň než půl hodiny, mé bolesti můj muž úspěšně zažehnal, když mi v kleku u gymnastického míče masíroval záda. A když jsem na ráno a dopoledne zalehla do postele, vše se zklidnilo úplně. Zbyl nám z toho dopoledne dobrý pocit, že mi manžel mohl hodně pomoci.

Pár dnů se nic nedělo, až o týden později mě nad ránem začala odtékat plodová voda. Zkontrolovala jsem, že je to plodová voda, a vrátila se do postele, abych se dobře vyhřála, než se do toho pustíme. Stahy se začaly objevovat po sedmé ráno, to už jsme vstávali. Manžel nám chystal snídani, vajíčka s chlebem a jahodový koktejl. Kolem půl osmé stahy dosáhly četnosti pěti minut a spěchaly dál. Chodila jsem po bytě. Manžel mě masíroval u míče během stahů. Zavolala jsem asistentce a ještě při hovoru dostala další vlnu stahů. Z ní bylo jasné, že četnost rychle přešla z pěti až na tři minuty. Ke snídani už jsem se nedostala. Místo toho jsem vlezla do sprchy a pak si napustila vanu, při stazích mě manžel intenzivně masíroval v kříži, sprchoval mě horkou vodou a prodýchával vlny energie se mnou. Fungovali jsme jako sehraný tým. Mezi stahy jsme si povídali a společně se smáli, že už je to tady a, ač se nám to pořád zdálo neuvěřitelné, že budeme mít dítě. Asistentka dorazila kolem půl desáté, poslechla si puls, ten byl v pořádku, a ve vaně mě prohlédla; byli jsme na konci první doby, zbýval už jen lem. Ještě asi hodinu jsme pak pokračovali ve vaně, první doba přešla ve druhou, aniž bychom si toho moc všímali. Asistentka nás upozornila, že voda by měla být chladnější, tak jsme mezi kontrakcemi připouštěli studenou vodu. Dělala jsem, k čemu mě navádělo mé tělo, byla to dřina, ale neměla jsem pochybnosti, že to zvládneme dobře, a úleva, jakou mi manžel dokázal poskytnout při kontrakcích, mě velice uklidňovala.

Kolem tři čtvrtě na jedenáct nám asistentka navrhla, ať zkusím vylézt z vany. Na suchu jsem hledala dobrou polohu, usídlili jsme se na dece v kuchyni na zemi, zkusila jsem pár kontrakcí na čtyřech, pár dalších ve startovací pozici, zase na čtyřech, mezi kontrakcemi jsem postávala a uvolňovala záda. Bylo jasné, že závěr je blízko. Miminko už se cpalo nejužší částí, nechtěla jsem spěchat, hledala jsem co nejlepší polohu. Asistentka si znovu poslechla, jak ťuká srdíčko miminka, a doporučila už na nic nečekat a vytlačit ho ven. Na další kontrakci jsem přidřepla, zavěsila se do sedícího manžela, a na jeden nádech jsem dítko vytlačila. Vyjel celý naráz, neuvěřitelně dlouhý kluk. Asistentka ho zachytila. Mně i manželovi úžasem a štěstím došla slova. Chlapeček se nejdřív rozplakal, ale to už mi ho manžel podával. Malý tvoreček mi ležel na prsou, oba jsme na něho v úžase zírali a nemohli tomu uvěřit. Po chvilce se přisál, pak jsme po společném výkonu odpočívali a těšili se ze sebe. Nikdy jsem nezažila nic tak krásného. Chlapeček byl naprosto vzorový, jeho Apgar skóre maximálni. V očích mi stály slzy štěstí... Naše asistentka jakoby byla neviditelná, tady poradí a tady změří, něco podá, a přitom jsme tu jen my. Čas našeho synáčka se rozběhl, ale nám se zdálo, že se vše zastavilo a byli jsme jen my tři. Tak uběhla naše zlatá hodina.

Mezitím už běžel čas, aby se narodila také placenta, ale stahy pořád nic. Asistentka mezitim prohlédla zraněni, zhodnotila ho jako minimálni poraněni kůže, na pár stehů. Pak ale zavelela k přesunu do nemocnice, protože se objevilo krvácení, a to by mohlo být nebezpečné. Píchla mi Oxytocin. Objednala sanitku a vysvětlila lékařům situaci. Narychlo jsme se všichni sbalili, sanitka vezla mě a miminko, ještě v sanitce mi nějaká studentka praskla žílu na ruce a kdosi si mě začal dobírat, že jestli nám ty domácí porody stojí za to. Samotný doktor byl klidný a příjemný. Naše asistentka jela za námi s mým manželem. V nemocnici se mě ujala mladá doktorka, zatímco mě prohlížela a zkoušela, zda by se placenta pustila, se konečně objevily stahy a placentu jsem vytlačila. Ještě mi ošetřila zranění a pro jistotu udělala ultrazvuk břicha, abychom měli jistotu, že placenta je venku skutečně celá. Manžel se synkem v náručí se dokázal s vypětím všech sil procpat za mnou na sál. Naší asistentku však celou dobu nepustili dovnitř, ani s ní nekomunikovali, jako by nebyla. Nikdo se jí nezeptal, kolik mám v sobě Oxytocinu, přestože jsem na předchozí injekci upozorňovala, neptali se ani na stav dítěte bezprostředně po porodu. Doktorka jen sepsala zprávu a doporučila nám brzkou kontrolu krevního obrazu.

Vše bylo v pořádku jen do chvíle, než se vyměnily směny. Tehdy nastala situace hodná Saturnina. Nemáme totiž auto, a i když bydlíme pět minut od nemocnice, sanitka nas nevezme, a pro cestu taxíkem jsme neměli dětskou autosedačku. Manžel jel tedy s naší asistentkou koupit autosedačku a objednal taxíka. Než to vyřídil, čekala jsem v nemocnici, nikdo mi nenabídl nic k pití ani k jídlu, a to jsem nejedla od rána a blížila se čtvrtá odpoledne. Když se manžel vrátil, čekali jsme na domluvené taxi, začala se mi vyčerpáním točit hlava. Lehce hysterický lékař nám začal vyhrožovat, jak všichni umřeme, a za nezodpovědnost nás ještě zavřou do vězení... Jsem právník a měla jsem chuť se mu smát, ale byla jsem na to už moc unavená. Manžel zatím sháněl po nemocnici nějaké jídlo, přinesl mi dvě čokoládové tyčinky a ledový čaj. Točící se hlava mě oslabila v rozhodnuti odjet a tak jsme nakonec zůstali přes noc.

Celou dobu, co jsme váhali, asistentku pořád nepustili dovnitř oddělení, a když viděla, že zůstáváme, odjela. Oddělení šestinedělí, kam mě převezli má jen jednolůžkové nadstandardní pokoje, tak jsem tam musela zůstat se synkem sama, večeři pro mě neměli, zůstala jsem o suchém rohlíku a nemocničním čaji...

Ještě večer jsme museli vyslechnout výstup silně hysterické dětské doktorky, která na nás křičela a tvrdila, že nám naše naprosto zdravé dítě na tři dny zadrží v nemocnici. V duchu už jsem viděla, jak se o ně přetahujeme a volám policii. Abychom se vyhnuli dalšímu jednání s ní, souhlasili jsme s tím, že se prozatím budeme tvářit, že tu náš syn prostě není. Až večer, když jsme definitivně rozhodli zůstat na noc, nechali jsme malého pod dohledem manžela prohlédnout, hysterická pediatrička se již uklidnila.

V noci synáček ležel vedle mě v posteli, těšila jsem se z něho a jen okrajově vnímala stálý zoufalý dětský pláč, co se oddělením nesl celou noc. Hlady a rozrušením jsem nemohla usnout. V noci a znovu nad ránem mi sestra měřila tlak a brala krev a rozplývala se přitom nad tím, jaký moderní má tlakoměr, ale striktně mi odmítla sdělit, kolik naměřila. Noc uběhla jako dlouhé čekání na návrat domů.

V šest ráno naklusala do pokoje jakási paní a stáhla podlahu, pak v rychlém sledu přišlo několik dalších osob nabízet postupně oblečení na děti, plenky, vložky. Jako by bylo normální v šest ráno být vzhůru. Ráno mi obsluha radostně sdělila, že snídani pro mě již mít budou, přinesli mi rohlíky, už jsem je nemohla ani vidět a radši jsem dál hladověla. Čekala jsem, jak se ráno budu muset pohádat s celým oddělením, ale naštěstí to už zas byla jiná směna, v klidu jsem popodpisovala reversy a nikdo už kolem nekřičel... Manžel nás po desáté ráno odvezl domů a uvařil pořádnou, silnou, horkou polévku, skoro dvacet čtyři hodin po porodu (konečně!). Synáček občas ucucával z prsu, pospával v mém či manželově náručí, těšili jsme se z něho a z toho, jak krásně jsme to zvládli. Paní Štromerová nás navštěvovala ještě pár dnů po porodu, vážila malého a radila s péčí o něj i o mě.

Za celé těhotenství a porod jsme ušli dlouhu cestu doprovázeni naší asistentkou. Je tak trochu členem rodiny, té naší nové a tak trochu můj anděl strážný. Díky ní jsme těhotenství prožili především v radosti a ja jsem měla odvahu sledovat vlastní tělo a věřit si. Díky ní jsme věděli, co zvládneme sami, a kdy potřebujeme pomoc lékařů. A díky zkušenosti s provozem v nemocnici přesně vím, proč u nás příště bude zase domácí prostředí na prvním místě.

Naší zlatou hodinku si mohu vybavit kdykoliv a i teď si ji s manželem každou chvilku připomínáme. Díky naší asistentce byla celá skutečně naše, nás dvou a našeho synka.

Petra D., listopad 2010

Skvělý porod (pro 3 osoby, z toho jedna dětská porce)

Suroviny:
  • Při ranním navlékání prasklé jediné těhotenské kompresní punčocháče.
  • Dopolední blok prostředního dne celostátní konference fetomaternální medicíny v Ústí n. Labem věnovaný perinatologickým výsledkům za rok 2015, včetně ironické poznámky neonatologa dr. Plavky, že opět vzrostl počet porodů v perinatologických centrech, což svědčí o tom, že o porody doma není zájem...
  • Vrch Větruše s rodinkou, včetně přírodního a zrcadlového bludiště a též hřiště.
  • Odpoledne na strmých svazích ústecké zoologické mmch. plné opičích mláďat.
  • Úžasná večeře ve sklepích hradní restaurace na Střekově.
  • Návštěva rodinného vinařství ve Velkých Žernosecích s ochutnávkou vín na zpáteční cestě.

Postup:
Absolvujte 4 dny před termínem v daném pořadí. V Žernosecích odejde hlenová zátka (ale rodinu neplašte). Po příjezdu domů oznamte muži, že se asi něco v noci bude dít, okolo jedenácté přečtěte dětem pohádku a uspěte je. Vlnky, decentní vlnky. O půlnoci zavolejte porodní asistentce, že rozmezí je asi pět minut, ale zatím žádné drama, takže ať se pomalu ale jistě chystá. Pak se to znenadála rozjede a

v sobotu 9. 4. v 1.05 ráno na vás ve vašem náručí kouká růžolící chlapeček...

Možná vylepšení:
Pár minut poté, co je „upečeno”, zavolá porodní asistentka Zuzana, že nemůže nastartovat auto a že si bere taxíka. Vzhledem k tomu, že už mezitím taky voláte čerstvě trojnásobné babičce-pediatričce, aby si dítko přijela „převzít do péče” (a ona shodou okolností ještě nespí), nebudete už porodní asistentku nechávat trmácet se nikde po nocích. Ráno Zuzana při psím venčení a prvním pokusu auto nastartovat bez problémů uspěje...

Závěrečná poznámka:
Zuzaně velký dík: týden před porodem mi v poradně sdělila „pro případ, že bychom zůstali sami” přesně tu radu, kterou jsem pak v závěru „pečení” za asistence mého muže potřebovala.

Jitka Ch., duben 2016

Zpět nahoru