Logo Porodního domu U čápa
Porodní dům U čápa, o.p.s.
nestátní nezisková organizace založená ve formě obecně prospěšné společnosti, která
usiluje o návrat přirozených porodů do českého porodnictví
 

Změny v našem porodnictví

Motto:
Traduje se, že pro ženu je porod dítěte jejím nejkrásnějším životním zážitkem. Avšak zeptejte se známých, které své děti porodily v porodnicích klasickým způsobem, zda jejich porod patřil skutečně mezi nejkrásnější životní zážitky. Naprostá většina žen se nerozzáří a nebude vám o svém porodu vyprávět jako o chvilce, na kterou opravdu ráda vzpomíná. Tyto ženy vám budou vyprávět o traumatech, která při porodu zažily, jak mnoho zkusily a jak bylo s nimi v nemocnici nevlídně zacházeno.

*

Toto pojednání je úvahou nad současným přístupem k přirozenému porodu a možnostmi žen zvolit si místo a způsob porodu v České republice. Je součástí probíhající diskuse a mělo by být podnětem k zamyšlení.

Trocha nedávné historie

Podobně jako ve většině evropských zemí, tak i v České republice byl příchod člověka na svět v posledních padesáti letech výhradně medicínskou záležitostí. Porod byl koncipován a organizován jako gynekologická operace a odehrával se na operačním stole pod pichlavým světlem reflektorů. Lékaři rozhodovali, porodní asistentky přisluhovaly a rodící ženy „poslouchaly“ bez možnosti vyslovit své individuální potřeby a přání. Rodičky bez výjimky musely absolvovat administrativní přijetí do nemocnice, vstupní prohlídku, přípravu v podobě klystýru a holení, aby posléze absolvovaly aktivní lékařské vedení porodu v pasivní poloze na zádech na nepohodlném porodnickém stole, často s připoutanýma nohama. Přítomnost blízkých osob byla vyloučena. Dokonce i novorozeňátka byla matkám okamžitě po porodu odebírána a později pouze zapůjčována ke kojení, které se z důvodu násilného narušení spontánních poporodních mechanizmů často ani nerozeběhlo.

Situace se v mnohém zlepšila po roce 1989. Od devadesátých let začalo přibývat otců u porodu, rooming-in přestal být zvláštností a výrazně stoupl počet úspěšně kojících matek. Spolu s informacemi o odvrácené stránce medikamentózních porodů přibylo i žen usilujících o tzv. přirozený porod, při němž nejsou křehké porodní mechanizmy bezdůvodně narušovány. Podle posledního výzkumu je těchto žen v České republice zhruba 25%.

Rozvoj demokracie tak pozvolna i v České republice rozpoutal veřejnou diskusi na téma humanizace a demokratizace porodnictví. Ženy volající po právu svobodně porodit byly v některých nezávislých médiích uvedeny dokonce jako výrazný příklad nového občanského sebevědomí. Historicky zakořeněný lékařský paternalizmus a převažující patriarchální společenský model však stále ukazují, že cesta k porodu dle vlastních představ nebude pro české ženy rozhodně jednoduchá...

Veřejný dialog, který se v současné době vede okolo změn v českém porodnictví, nelze přitom chápat jako pouze úzce vymezenou odborně medicínskou polemiku. Probíhající změny v českém porodnictví i veřejnou diskusi je nutno chápat v širších souvislostech. Část odborné i laické veřejnosti stále častěji vystupuje s požadavky na humanizaci porodnictví, přehodnocení porodnických praktik a poukazuje na nutnost redukce direktivního přístupu zdravotníků k rodičkám.

Z nedávného sociologického výzkumu provedeného renomovanou agenturou vyplynuly následující informace:

  • Stav předporodní přípravy v ČR je katastrofální. Většina porodnických zařízení v zemi nepořádá dostatečně kvalitní kurzy. Soukromé kurzy existují spíše výjimečně a jsou vázány především na větší města. Rutinní přístup porodnického personálu k rodičkám a nepřipravenost matek na porod běžně způsobují, že porody až na výjimky neprobíhají bez lékařských intervencí.

  • V jednotlivých českých porodnicích se situace samozřejmě liší. Existují i výjimečná pracoviště nabízející všestranně uspokojující služby včetně možnosti přirozeného porodu. Ve většině českých porodnických zařízeních však rodící ženy dosud mají jen omezenou možnost prosadit při porodu své vlastní představy.

  • Jako velmi komplikovaný se bohužel jeví vzájemný vztah lékařů a porodních asistentek, a to především v souvislosti se snahami některých porodních asistentek o renesanci původního obsahu a smyslu jejich profese. Přestože poptávka po primární porodnické péči a po možnosti přirozeného porodu (včetně porodů doma) roste, většina lékařů spatřuje v samostatných porodních asistentkách nepříjemnou konkurenci, a v přirozeném porodu „výmysl nerozumných žen“. Lékaři nesmlouvavě brání své výsadní vůdčí postavení, a svých kompetencí se nehodlají vzdát ani pro případ bezproblémových těhotenství a porodů. Rovněž zdravotní pojišťovny spolupráci s porodními asistentkami ve sféře nesrovnatelně ekonomičtější primární péče většinou odmítají. Kvalifikovaných samostatných asistentek je navíc tíživý nedostatek, a „začarovaný kruh“ kolem přirozeného porodu tak prozatím zůstává jen těžko prolomitelný.

  • Konzumně a materiálně zaměřená společnost hodnotí kvalitu perinatální péče výhradně fyzickou bezpečností matek a novorozenců. Kvalita péče poskytované těhotným a rodícím ženám v České republice se hodnotí pouze podle jediného statistického údaje – perinatální mortality. Prudký rozvoj technické medicíny slaví své vítězství v podobě již nesnižitelných kvót perinatální úmrtnosti, avšak psychologické a etické aspekty zrození jsou v mnoha případech prokazatelně zanedbávány. V České republice neexistuje průzkum, který by hodnotil vliv porodu na psychiku matky, ani průzkum hodnotící poporodní trauma, které si často žena na dlouhou dobu z porodnice odnáší.

Ani sebehezčí pokojíček by nesplnil svůj účel, kdyby v něm panoval klasický řád – systém příkazů a zákazů. Celou věc nezmění ani prohlášení porodnice, že „My u nás také děláme alternativní porody“. Pod pojmem „alternativní porod“ si však lidé obvykle představují pouze porod do vody. Jenže slovo „alternativní“ v souvislosti s porodem znamená odlišný přístup zdravotníků k těhotné a rodící ženě. V zásadě se tento přístup může objevit i na zcela klasickém porodním sále.

Nezdolné je přesvědčení odborných poskytovatelů porodnické péče, že oni vědí nejlépe co s tou paní dělat, jaké má právě teď pocity, co má cítit, jak se má správně chovat v té které situaci, jak správně dýchat, zkrátka – jak ty lidi zvládnout. Rádi poslouchají sami sebe jak moudře mluví, maximálně jsou ochotni porovnat své nevyvratitelné moudro se svými kolegy, poklepávají se na ramena, jak dobře tu věc, jakou porod je, oni zvládli. Celému tomu procesu dnes říkáme vědecký přístup, a že se nemýlíme, dokazují přece statistická čísla. Velmi nízká mateřská i novorozenecká úmrtnost přece – podle oněch statistických údajů – potvrzuje, že naše péče je vysoce kvalitní. Bohužel zbyla už jen ta čísla, podle kterých jsme si v posledních desetiletích zvykli hodnotit kvalitu péče. Spokojenost nebo přání těch, kterým péči poskytujeme, stojí až na konci celé té řady různých statistických údajů. Z úst lékařů bývá často slyšet výrok, že „Ty řeči o spokojenosti lidí jsou dobré tak akorát pro tisk.

Jednou z velkých nevýhod porodnického systému je to, že ženy přicházejí do porodnice do neznámého prostředí mezi neznámé odborníky. O ženy během porodu většinou pečují porodní asistentky, sestřičky a lékaři, se kterými se před tím nikdy nesetkaly. Jen sotva budou vědět, jak se jmenuje porodní asistentka, která o ně během porodu pečuje, a pravděpodobně se nesetkají ani s lékařem, ke kterému chodily během těhotenství do poradny. Zatím je stále vzácné, aby se lékař, který o maminky pečuje na porodním sále, sám představil. Z toho plyne, že o ženu během porodu budou pravděpodobně pečovat úplně cizí lidé. A přitom jednou z typických znaků péče porodních asistentek by měl být fakt, že porodní asistentka bude se ženou trávit spoustu času, že si s ní bude povídat, že se jí bude snažit vyjít vstříc jak jen to jde, a že bude jejím zastáncem a rádcem.

Prudký rozvoj vědy a techniky změnil dosavadní horizontální hierarchické uspořádání vztahu lékař – porodní asistentka – pacientka do vertikální roviny:

lékař
vydává příkazy
porodní asistentka
je plní
pacientka
musí poslouchat oba,
lékaře i asistentku

Počínaje sedmdesátými léty minulého století se tato situace ve světě začíná měnit. Vertikální vztahový systém se vrací zpátky do polohy horizontální, takže všechny tři skupiny existují vedle sebe:

lékař porodní asistentka pacientka
na základě komplexních a objektivních informací spolurozhoduje o způsobu poskytované péče

Nejhorší zážitky z porodu

Mezi čtyři nejhorší zážitky z porodu řadí matky

  • Bolestivé kontrakce (87%).
  • Obavy o zdraví dítěte (75%).
  • Slyšitelnou přítomnost jiné rodičky (61%). Na většině porodních sálů rodí více rodiček najednou. Rodičky jsou většinou částečně odděleny zdí (tři pětiny), v pětině porodnic jsou odděleny pouze závěsem, ve zbývající pětině nejsou odděleny vůbec!
  • Nemožnost pohybu a upoutání do nepříjemné polohy (59%). Téměř 60% matek řadí mezi negativní zážitky z porodu tyto dva faktory, což může souviset se skutečností, že 45% rodiček rodí s nohama ve třmenech.
  • Aplikace klystýru (57%). Je pátým nejčastěji uváděným negativním zážitkem při porodu. Pouze v porodnicích, v nichž je možno rodit v jiné než „klasické“ poloze, se aplikace klystýru a holení pubického ochlupení – s výjimkou porodů do vody – provádí minimálně.

Změny k lepšímu

Od konce osmdesátých let nastal i u nás dosti značný pokrok, v oblasti porodnictví k určitému posunu pozitivním směrem: rooming-in, obnovil se požadavek na kojení, partner u porodu bývá téměř pravidlem. Více se vychází pacientovi vstříc, vztah společnosti se zkultivoval. Souhra prostředí a personálu začíná v rodičích už od prvního setkání vytvářet pocit důvěry a profesionality.

Porodnice

V oblasti vybavení porodnic se situace velmi zlepšila. V mnohých porodnicích došlo ke zpřístupnění porodních sálů v rámci předporodních kurzů, povoleny jsou návštěvy na pokojích, na nichž jsou ženy ubytovány po porodu, k prodloužení doby návštěv, u otců dokonce až na 24 hod. Zařízení interiérů již jen vzdáleně připomíná nemocniční prostředí. Používají se příjemné odstíny pastelových barev, mizí kachličkové obložení stěn, porodnické nástroje a léky nebývají vystaveny na policích proskleného nábytku. Ten je nahrazen typem obvyklým v domácím prostředí. Upouští se od uniformního nemocničního oblečení, žena si může přinést do nemocnice své vlastní oblečení, dneska všeobecně se už z nemocnic nedělají „hermeticky uzavřené ústavy“, kam nikdo cizí nesmí. Pozvolna se upouští od dosud rutinních technik, jako jsou aplikace analgetik, pubické holení, klystýr a epiziotomie. Už při přípravě k porodu, kdy ženy chodí cvičit a plavat jako těhotné, seznámí se s porodními asistentkami, a ještě před porodem chodí na exkurze do porodnice, takže už nepřicházejí do neznámého prostředí.

Porodní pokoje. Dnes se v porodnicích budují tzv. porodní pokoje, kde jsou ženy samy se svým manželem (i když za poplatek). Stejně tak po porodu má žena možnost být na pokoji sama (rovněž za poplatek), tzn., že tatínek za ní může přijít po práci ve čtyři hodiny a může s ní pobýt do devíti do večera a přijít zase ráno. Žena má u sebe mobilní telefon, celý den tedy může být s manželem v kontaktu. Zhruba polovina porodnic dnes deklaruje ochotu vyhovět rodiče při volbě porodní polohy.

Škoda jen, že nemocnice dávají váhu více té materiální stránce věci. Ani dnes se člověk nesetká vždy s laskavým slovem, s upřímným pocitem péče, v tom směru jsou ještě určité rezervy. K čemu je samostatný, útulný pokoj s telefonem a s televizí, jestliže vás sestra odbyde slovy: „Nohy máte zdravý, tak si pro čaj dojděte sama!“ Některé porodnice nastávající maminky lákají slovy: „Pojďte rodit k nám, my vám zajistíme nejlepší podmínky k porodu“, avšak jen málokde dodají: „...u nás budete mít pocit, že vy samy jste své miminko porodily, nikdo vám je po porodu nikam neodnese, naopak dětský lékař je prohlédne přímo u vás. U nás v porodnici jste to vy, kdo máte při porodu hlavní slovo. My se budeme snažit jen poradit a pomoci ve chvíli, kdy nebudete vědět jak dál.“

Mnohé porodnice ve snaze odvrátit myšlenky žen od „útěku“ se začínají chovat jako vodník, který lákal Aničku na barevné pentličky, ale „zůstal vodníkem“: tyto porodnice nabízejí nastávajícím maminkám balóny, útulné, barevné porodní pokojíčky. Radost pohledět. V jádru ale zůstávají těmi „klasickými“ porodnicemi, kde vládu nad porodem má lékař, kde jsou na prvním místě protokoly a kartičky od pojišťovny, kde žena a její miminko zůstávají objektem, na kterém je v různé podobě uskutečňována medicína, kde žena nemá právo mluvit do způsobu ani do průběhu porodu, a kde porody připomínají výrobu na běžícím páse. Praxe není založena na mezinárodních výsledcích výzkumu. Jsou hluché nebo možná nechtějí slyšet to, co jim ženy říkají, o co je prosí: „Čekáme od vás podporu. Nepotřebujeme, abyste nás zachraňovali ve chvíli, kdy nám nic není. Nepotřebujeme umělé dýchání ve chvíli, kdy můžeme dýchat samy!

Polohy při porodu

Přestože mnohé porodnice nabízejí možnost rodit v jiné než klasické poloze a přestože mnohé mají k dispozici adekvátní porodnické pomůcky, např. porodní stoličku, k porodům v jiné než „klasické“ poloze dochází fakticky pouze okrajově. Zhruba polovina českých porodnic sice deklaruje ochotu umožnit porod v jiné poloze než na zádech, skutečnou možnost volby polohy při porodu má však jen čtvrtina žen, jejichž porod byl spontánní. V jiné poloze než vleže nebo pololeže na posteli rodí jen 5% matek. Děje se tak především z důvodu neinformovanosti rodiček: více než čtvrtina matek o poskytování možnosti rodit v různých polohách dokonce ani neví. Druhým důvodem je konzervativnost porodníků. Ženy, kterým se podařilo porodit přirozeně, většinou nerodily poprvé, a přípravě na porod i výběru vlastní porodnice věnovaly mimořádnou pozornost. Tyto ženy rodí statisticky významně častěji v jiné, než klasické poloze (na zádech nebo v pololeže).

Zájem o pacienta

Ve zdravotnictví je nesmírně významné, aby se tzv. důležití lidé začali už konečně zajímat, co si myslí ti, kterým je péče poskytována. A nejde o to jen v porodnictví. Prostě je nutná zpětná vazba. Samozřejmě, že je ve zdravotnictví důležitá kvalitní technika, moderní přístroje, přípravky. Ale pacienti – klienti mají zájem i o něco jiného: aby se sestřička na ně usmála a doktor jim vše řádně vysvětlil. Nemůžeme na ně mluvit naší zdravotnickou hantýrkou. Každý obor má určitou terminologii, ale té laik moc nerozumí, a ještě méně, když je nemocný. Ve chvílích, kdy mu není dobře, má strach a obavy, potřebuje řeč jednoduchou, podrobnou, a raději v klidu čtyřikrát zopakovat.

Spokojenost pacientů je nesmírně důležitá. Když jsou v pohodě, pomůže jim to při rychlém uzdravování, a vlastně to zdravotnickou péči zlevní. A v porodnictví je snad nejmarkantnější, že dobrý psychický stav maminkám pomáhá, aby jejich porod proběhl v klidu a v pohodě. Aby nemusely kamarádkám svěřovat horory, ale aby to byl sváteční den, o kterém budou povídat ostatním na pískovišti: „...holky, to vám bylo úžasné, asistentka se mi tolik věnovala, všechno mi vysvětlila. Pan doktor se mě zeptal, jestli si má stoupnout zleva nebo zprava, a nabídl mi i jiné možnosti...“

Individuální přístup

Ačkoli se k nám dostává stále více informací o prospěšnosti individuálního přístupu k rodícím ženám a o prospěšnosti alternativního vedení porodu, jsou mnozí naši lékaři k těmto informacím hluší a slepí. Jakoby se báli, že by tím utrpěla jejich pověst, kdyby se touto novou cestou vydali. Proto třeba dětský lékař, jelikož si prostě myslí, že prohlídka novorozence je mnohem důležitější, než první kontakt matky s dítětem, ihned po porodu dítě matce odebere, i když je dítě na první pohled zcela v pořádku.

Existují i u nás určité výjimky, jimiž jsou zařízení, ve kterých mohou ženy využít vybavení typu vana, míče, polohovací postele apod. Avšak pouze v zařízeních typu Centrum aktivního porodu a porodní dům je péče založena na aktivním přístupu ženy k vlastnímu porodu. Dalším důležitým bodem je fakt, že se v těchto dvou zmíněných institucích pohlíží na rodící ženy jako na partnery v porodním procesu, nikoli jako na ty, kteří jsou povinni se něčemu podřizovat a pouze poslouchat.

Partner u porodu

Ačkoliv se k doprovodu u porodu bez výhrad staví pouze polovina porodníků a dalších 40% jej schvaluje jen v případě, že doprovod absolvuje předporodní kurz, možnost přítomnosti partnera rodičky nebo její jiné blízké osoby u spontánního porodu je v současné době již samozřejmostí a nabízí ji téměř všechny porodnice v ČR. Nejčastěji si rodička přivádí k porodu svého partnera (96%), od něhož očekává především oporu a zprostředkování pocitu bezpečí (57%). Nemalá část rodiček však uvádí jako hlavní důvod přítomnosti doprovodu u porodu touhu po společném prožitku a vyplnění přání partnera (35%). Ženy, které partnera u porodu nemají, uvádí jako hlavní důvod stud, nevhodnost a potřebu soukromí (54%), ale také obavu z partnerova selhání (12%). Přítomnosti doprovodu u porodu však ženy většinou nelitují.

Porodní asistentka

Postavení porodních asistentek je v naší zemi ovlivněno regionem. Zatímco v Čechách vedou porod spíše lékaři a porodní asistentky plní funkci jejich pomocnic, na Moravě vede porod častěji asistentka za přítomnosti lékaře, který na průběh porodu jen dohlíží. Přestože asistentky za přítomnosti lékařů vedou porody téměř stejně často jako sami lékaři, nenesou za svou práci plnou zodpovědnost, kterou má ze zákona porodník. Přitom s případnou oprávněností porodních asistentek vést samostatně porod a přivolat lékaře pouze v případě komplikací či na poporodní prohlídku souhlasí jen necelá polovina porodníků! Naopak 15% lékařů se domnívá, že samostatnost a zodpovědnost porodních asistentek by měla být rozšířena, avšak jejich domněnka postrádá jasné vymezení pravomocí porodních asistentek.

Kontakt matky s novorozencem

Nepřetržitý kontakt matky s novorozencem (tzv. rooming-in) je v našich porodnicích dle výzkumu již běžnou záležitostí. Pouze 12% porodnic jej neumožňuje na všech pokojích, resp. praktikuje rooming-in částečný. V 80% porodnic tvrdí, že dítě přikládají matce k prsu do půl hodiny po porodu, zbývající pětina porodnic se hlásí k odevzdání dítěte do náručí matky do dvou hodin po porodu.

Podpora organizací

Ve vyspělých státech existují různá občanská sdružení na podporu změn ve zdravotnictví, konkrétně v porodnické péči. V Anglii je to např. Asociace pro zlepšení služeb v mateřství. Zastřešující organizací je EMKA – Evropská skupina pro zlepšení služeb ve zdravotnictví. V naší republice zatím žádnou takovou organizaci nemáme (proto také nejsme členy EMKA). Bylo by určitě dobré i u nás ziniciovat sdružení lidí, kteří mají zájem vyzdvihnout hlas veřejnosti ve prospěch něčeho dobrého. Tedy najít lidi, kteří by se věnovali shromaždování informací, co si vlastně lidé v tomto směru přejí, vyvinout dotazníkovou akci, která by se pak mohla uveřejnit, aby bylo vidět, že jakýkoli změněný přístup k porodnictví není výmysl několika porodních asistentek, které asi zešílely, ale reakce na to, co si veřejnost přeje. Je to jenom o tom, že my posloucháme lidi, kteří k nám chodí, a nehodíme jejich názory do odpadkového koše.

V České republice se v oblasti porodnictví jedná především o zapojení ženských sdružení, hnutí a různých aktivit do dialogu o problémech spjatých s reálně poskytovanou porodnickou péčí. Tato situace způsobuje odklon od prosazování změn v porodnictví výlučně shora a přináší zásadní obrat ve vnímání matky ve smyslu její možnosti podílet se na rozhodování o způsobu, jakým přivede na svět své děti. Tento stav se však ukazuje jako konfliktní, jelikož připouští kompetenci rodiček spolurozhodovat o záležitostech porodu, které dosud byly výlučně v kompetenci zdravotnického personálu. Míra souhlasu se spoluúčastí žen na prosazování změn v porodnictví se značně liší. Obráží tak dlouholetou absenci občanské participace na veřejných záležitostech. Pro vývoj aktuálního dialogu o směřování českého porodnictví je významné, že se aktéři změn odvolávají na zkušenosti ze západoevropských zemí. Rozvíjející se diskusi tak situují do kontextu členství České republiky v Evropské Unii.


Kudy dál u nás?

Je třeba prosadit:

  • Zavedení skutečně fungující primární péče do systému porodnické péče.
  • Přijetí faktu, že žena s normálně probíhajícím, tj. nekomplikovaným porodem má právo vybrat si, kdo o ni během porodu bude pečovat (lékař nebo porodní asistentka), a kde bude její porod probíhat (v porodnici, v porodním domě, v porodním centru, doma).
  • Zdravá matka a zdravé dítě nesmějí být po porodu oddělováni.
  • U každého porodu musí být přítomna porodní asistentka, v nemocnici i lékař.
  • Porodní asistentka musí být za péči poskytovanou během normálního porodu odměňována ve stejné výši nebo podobným způsobem jako lékař.
  • Podpořit vznik porodnic přátelských matkám. Nejvhodnější jsou v tomto ohledu menší porodnice, kde není tak „rušný provoz“, a kde je možné rodícím ženám poskytnout soukromí a individuální péči.
  • Zavést do praxe systém selekce fyziologických a rizikových těhotenství a následně i porodů.
  • Podpořit vznik praktických pracovišť primární porodnické péče (porodní domy, autonomní porodnická centra).
  • Vytvořit bezpečný podpůrný systém péče při porodu v domácím prostředí.

Postoje české veřejnosti k porodnickým praktikám

Aby se žena dokázala svobodně rozhodnout, jak přivede své dítě na svět, potřebuje dostatek informací. Jestliže dokáže využít svých nabytých vědomostí a současně důvěřuje svému instinktu, porodí v souladu se svými představami. To jí přinese obrovský zážitek a dobrý pocit z vykonaného díla. Stane se silnou matkou, která se o své dítě dokáže dobře postarat. Rodiče, kteří společně přivedou své dítě na svět, pocítí sblížení a zodpovědnost za celý jeho další život.

Po „sametové“ revoluci v roce 1989 začaly u nás vycházet překlady knih, ve kterých se říkalo, že ženy mají právo zvolit si místo a způsob porodu, že si mohou zvolit „svou“ porodní asistentku, která je bude doprovázet při porodu a pod. Tak se šiřitelkami „nových“ myšlenek staly zprvu samy těhotné ženy, protože se ptaly, protože vyžadovaly. Byly tehdy považovány za bláznivé či extravagantní, když např. chtěly, aby s nimi u porodu byl otec dítěte. Dnes se nad tímto požadavkem nikdo nepozastaví.

Porodnictví může samo přispět tím, že věnuje mnohem větší pozornost informovanosti těhotných žen. Gynekologové a porodní asistentky by měli těhotným ženám více vysvětlovat, jak velký je díl jejich spoluzodpovědnosti za zdraví budoucích generací a posilovat jejich sebevědomí.

Navzdory snahám mnohých zdravotníků zamést poptávku po přirozeném porodu pod koberec, se o nutnosti změn v českém porodnictví mluví stále častěji. Díky tomuto přísunu informací se u nás stále zvyšuje zájem o alternativní způsoby (a nejen v porodnictví) jako důsledek vyšší informovanosti veřejnosti. Dalším důsledkem je zvýšená aktivita veřejnosti: zakládání organizací, občanských hnutí a spolků, která si propagaci přirozeného porodu a zavedení modelu primární péče poskytované samostatnými porodními asistentkami vytyčila jako svůj hlavní cíl. Jde zejména o následující organizace:

  • Česká konfederace porodních asistentek (dříve Česká asociace porodních asistentek). Profesní organizace sdružující porodní asistentky z celé ČR. Založena v roce 1992. Usiluje o renesanci profese porodní asistentky v původním slova smyslu, zabývá se oblastí vzdělávání a osvěty. Od r. 1992 je členem „Mezinárodní konfederace porodních asistentek“ (International Confederation of Midwifery – ICM).

  • Hnutí za aktivní mateřství. Bylo založeno v roce 1999 několika matkami frustrovanými situací v českých porodnicích, ale záhy výrazně rozšířilo svou členskou základnu složenou především z mladých rodičů. Hnutí usiluje o možnost svobodné volby okolností porodu včetně možnosti rodit doma a poskytuje ženám potřebné informace.

  • APERIO – Společnost pro zdravé rodičovství. Vzniklo v březnu 2001 osamostatněním programu „Zdravé rodičovství“, který rozvíjel svoji činnost od září 1999 při nadaci „OSF – Open Society Fund Praha“. Usiluje o zlepšení veřejné informovanosti v aktuálních otázkách rodičovství se zvláštním důrazem na oblast porodnictví a veřejného zdraví. Zaměřuje se na provádění sociologických výzkumů a na publikační činnost včetně překladů. Pořádá vzdělávací akce a rozvíjí přitom aktivní spolupráci se spřízněným i iniciativami v zahraničí (např. v Německu spolupracuje s GfG – Gesellschaft für Geburtsvorbereitung).

Přestože každá z výše zmíněných organizací pokrývá odlišné cílové spektrum, všechny vzájemně spolupracují. K nejzajímavějším společným uskutečněným projektům a počinům nedávné doby patří:

  • Mezinárodní konference o přirozeném porodu „Přivádíme děti na svět“, únor 2001. Zatím největší akce, která z této spolupráce vzešla. Dvoudenní konference se konala v kongresovém sále pražského hotelu Pyramida a zúčastnilo se jí 640 účastníků z 26 zemí světa!

  • Cyklus diskusních a filmových večerů za účelem navázání dialogu mezi odborníky a veřejností:
    – Porod jako výzva občanské společnosti, duben 2001
    – Porod jako výraz životního přesvědčení aneb Porody mimo nemocnici, říjen 2001.
    – The Thinking Woman´s Guide to a Better Birth. (Kniha vyšla u nás v r. 2002 v českém překladu „Průvodce přemýšlivé ženy na cestě k lepšímu porodu“).

  • Sociologický průzkum „Aktuální stav českého porodnictví“. Prostřednictvím standardizovaných rozhovorů byly osloveny tři cílové skupiny (bezdětné těhotné ženy, matky s alespoň jedním dítětem mladším 1,5 roku a lékaři – porodníci). Dotazníková šetření byla provedena též ve většině českých porodnic. Výsledky výzkumu posloužily jako základ knihy „Průvodce českými porodnicemi“, která vedle základních teoretických informací o přirozeném porodu poskytuje přehled nabídky služeb jednotlivých porodnických zařízení a umožňuje nastávajícím rodičům informovaný výběr. Tato kniha vyšla v r. 2002, a je možné, že v konzervativních porodnických kruzích vzbudila rozruch.

  • Dotazníkový průzkum „Jak se rodí v českých porodnicích“ za účelem získání konkrétních zkušeností žen z českých porodnic v letech 1999 – 2001.

  • Mediální a publikační činnost. Z německých knih vyšlo v českém překladu např. „Die Hebammensprechstunde“ od Ingeborg Stadelmann a „Tränen nach der Geburt“ od Elisabeth Geisel.

  • Budování informačního a vzdělávacího centra.

  • Pořádání výstav a diskusí v regionech.
Spousta žen si je svých práv pevně vědoma. Ovšem v porodnici, v pokročilém stadiu bolestí, se často nechají zdravotníky „převálcovat“.
Ženy si všechny prožitky a zážitky z porodu odnášejí sebou a pamatují si je po celý život! A záleží na nás, zdravotnickém personálu, jaké prožitky to budou!


Zuzana Štromerová, BSc., Porodní dům U čápa, Praha