Logo Porodního domu U čápa
Porodní dům U čápa, o.p.s.
nestátní nezisková organizace založená ve formě obecně prospěšné společnosti, která
usiluje o návrat přirozených porodů do českého porodnictví
 

Příběh jedné porodní asistentky

Přerod řadové nemocniční PA v soukromou PA

Od padesátých let minulého století, kdy se porody přesunuly do porodnic, známe porodní asistentky jako „sestřičky na porodním sále, které panu doktorovi pomáhají u porodu“. Tradiční individuální péči porodní báby nahradila „hromadná“ péče porodních asistentek v nemocnicích. V nemocnici vede porod lékař, který je také za výsledek porodu zodpovědný. Novodobé porodní asistentky proto svojí profesi nepokládají za významnou. Jejich vztah k rodičkám je naprosto neosobní, spíše direktivní, o nějaké individuální péči nemůže být ani řeči: „...nejste tady sama!“. Rutinně vykonávají jen co musí, při snaze ulehčit si svou práci co nejvíce. Avšak ulehčit práci rodičce, vyslyšet její přání, její pocity, trápení a potřeby, to není pro řadové nemocniční porodní asistentky důležité. Další vzdělávání, snaha něco zlepšit nebo dokonce změnit ve své práci není pro ně zajímavé. Rutinní postupy vyhovují, vyhovuje rychle odvedená práce s minimální osobní odpovědností. Přesně takovouto porodní asistentkou byla v letech 1981 až 1996 v pražské podolské porodnici i Zuzana Štromerová.

Zuzana o tom vypráví:

Přiznám se, že jsem před léty byla sama podobným poskytovatelem porodnické péče. Už po roce praxe na porodním sále jsem si myslela, že jsem snědla moudrost světa a chovala se přinejmenším nepokorně. Nikterak jsem nezkoumala tehdejší praxi porodních sálů: přílišné používání medikace během porodu, vynucená poloha pro matku během první i druhé doby porodní, suverénní chování personálu, oddělení matek a dětí po porodu, mě nijak netrápily. Takhle se to prostě dělalo, takhle to bylo normální. Porodní asistentka musí být především rychlá, aby stihla oběhnout všechny ty „neklidné a nespolupracující matky“, aby vše zaznamenala, bezchybně musí plnit přání lékaře, a to nejlépe ještě předtím, než přání vysloví. Prostě moc nemysli a hlavně dělej! Byla jsem pyšná na to, že jsem ty paní „zvládla“, byla jsem ráda, že porody šly rychle, protože pan doktor naordinoval urychlovač. Na maminky, které přicházely do porodnice, jsem se dívala jako na další těhotné v řadě. Každý porod byl pouze další z mnoha porodů, další číslo v porodní knize. Jiný přístup se prostě nenosil a ve škole se ani neučil. Vždycky jsme maminkám během porodu říkaly, kdy mají tlačit a kdy ne, jak mají dýchat, a že ten monitor musíme natočit právě teď, aby ho pan doktor rychle zhodnotil a mohl odejít (neměl přece na starosti jenom je). Po porodu že musí ležet na zádech a ne na boku, i když je poloha na zádech bolí. Tak se to prostě dělalo, takový byl zvyk, nemocniční rutina. Jestliže žákyňky, medici nebo kdokoli z jiného oddělení se přišli podívat, jak se u nás rodí, chlubili jsme se: „Jen se podívejte, jak to my děláme správně“. Názor té paní, o kterou vlastně šlo, nikoho nezajímal. Tehdy jsem si nedovedla představit, že by k rodícím ženám byl možný jiný přístup, ani jsem netušila, že by jednou mohlo být všechno jinak...

Osudovým a pro profesní život zlomovým byl pro Zuzanu rok 1993, kdy byla lékařkou A. Hanson pozvána na třítýdenní stáž do Švédska do jedné velké porodnice v Göteborgu. Zážitky a poznatky, které si z této stáže přivezla, jí zcela otevřely oči a od základu změnily její pohled na porodnické praktiky: jednak ji ohromil přístup zdravotnického personálu k těhotným a rodícím ženám, jednak způsob poskytování péče rodičkám během porodu. To, co tam viděla a zažila, navždy a zcela ovlivnil vývoj jejího dalšího profesního života...

O rok později s radostí přijala pozvání Dr. Hanson i na druhou stáž, na kterou si již přizvala svou kolegyni z porodního sálu. Tuto druhou stáž Zuzana pojala již jako cíleně pracovní: všechny poznatky písemně zaznamenávala a také zachycovala videokamerou. Do Göteborgu byla Zuzana pozvána ještě potřetí a to v roce 1995.

Zuzana o těchto stážích vypráví:

V roce 1993 jsem díky nadaci Vita et futura a paní doktorce Hanson dostala možnost jet na stáž do švédského Göteborgu. Stáž jsem absolvovala na porodnickém oddělení jedné místní nemocnice. Cílem stáže mělo být získání zkušeností v oblasti tlumení bolesti pomocí epidurální analgezie. Využití epidurální analgezie a anestezie bylo sice velice zajímavé, mě ale daleko víc upoutal způsob organizace jejich práce. Cítila jsem se tam jak Alenka v říši divů. Viděla jsem tam věci u nás nevídané:

Aktivní rodička! Rodička při porodu není odkázána do role pasivní, podřízené a bezmocné trpitelky, ale naopak sama aktivně spolupracuje! Ona určuje průběh porodu, volí si polohu pro porod, chodí nebo odpočívá a tlačí jen kdy sama cítí potřebu tlačit.

Lékař při porodu není přítomen! U porodu je pouze porodní asistentka. Ta volá lékaře pouze v případě, je-li třeba do průběhu porodu zasáhnout léky, příp. rozhodnout o operačním řešení vzniklého problému.

Porodní asistentka do porodu nezasahuje! Porod jen sleduje a je připravena zajistit lékařskou péči, kdyby jí bylo třeba. O každém kroku, který má v úmyslu podniknout, rodící ženu i jejího partnera podrobně informuje, a jestliže oba s jejím úmyslem nesouhlasí, hledá se jiná cesta.

Po porodu miminko nikdo nikam neodnáší! Dítě je rodičce ponecháno po porodu u sebe, kontrolu zdravotního stavu dítěte provádí pediatr u matky.

Rodička je téměř okamžitě po porodu schopná vstát, dojít si na záchod, vysprchovat se apod! Tohle jsem za celá léta mé praxe u nás na porodním sále nikdy neviděla!

Chování personálu. Nejvíc ze všeho mě však upoutalo, mohu říct až fascinovalo, chování zdravotníků vůči rodícím ženám: vždy se pacientce osobně představí, a co víc – před každým vstupem do pokoje pacientky klepají !!!, a představte si, nejen asistentky, ale i doktoři !!! Když mají sebou nějaký doprovod, např. skupinu mediků, nejprve se pacientky zeptají. Jestliže pacientka odmítne, doprovod do pokoje prostě nevstoupí! Než porodní asistentka nebo lékař cokoli udělá, diskutuje o tom s rodící ženou a vyžádá si její souhlas. Pokud s něčím žena nesouhlasí, tak se to neudělá! A to, aniž by jí někdo předhazoval, že nespolupracuje, že je nevděčná, že s takovými jako ona to prostě nejde a podobně, jako to známe u nás. Když jsem se jich zeptala, proč se takhle chovají, odpověděli: „Protože je to její porod a ona tedy bude určovat jeho podmínky. My jsme tu proto, abychom jí pomohli v případě, že nás o to požádá nebo sama nebude moci.“ Při našem autoritativním přístupu personálu k pacientům u nás prostě nemyslitelné!

Se stejnými nebo hodně podobnými zkušenostmi jsem pak setkávala prakticky ve všech porodnicích, které jsem na cestách po západoevropských zemích navštívila. V západní Evropě je tedy tento přístup normální...

Zuzana poté navštívila Německo, Anglii, Belgii, Holandsko, Dánsko, Norsko, Itálii, Švýcarsko a Rakousko (některé země i vícekrát), aby tam nabyla další zkušenosti v oblasti předporodní, porodní a poporodní péče. Velkým a především novým zážitkem byla setkání s místními soukromými porodními asistentkami (u nás v té době něco neznámého), které se staraly o ženy rodící doma (rovněž u nás něco neznámého). Spolu s nimi i několik takových porodů zažila na vlastní oči. Už jen samotný porod doma byl pro ni zcela novým a zároveň silým zážitkem a poznatkem! Na svých cestách po západní Evropě se také setkala s Centry aktivního porodu a porodními domy, s pojmy a institucemi v naší zemi v té době zcela neznámými.

Zuzana pokračuje ve svém vyprávění:

Ve Švédsku jsem načerpala mnoho nových informací a zkušeností. Nabyla jsem přesvědčení, že to je správná cesta i pro naše porodnictví! Najednou mi bylo jasné, že dosavadním způsobem už pracovat nemohu. Měla jsem pocit, že všechny ty odlišnosti jsou tak jasné a natolik přispějí ke zlepšení kvality péče nabízené maminkám, že je každý jednoznačně a rád přijme. Jenže opak byl pravdou...

Po stáži ve švédské porodnici jsem se vrátila zpět ke své práci, do „své” porodnice. Vyprávěla jsem, co jem tam viděla a zažila. „Moje” porodnice ale nabízené změny odmítala a dál zastávala své zaběhlé zvyky a přístupy, nehodlala z nich ustoupit ani o kousek. Jedinou změnou bylo to, že jsem se mezi kolegyněmi stala méně populární, lékaři se na mně začali dívat skoro jako na cvoka. Jenže když člověk na vlastní oči viděl, že je možné věci dělat jinak, když viděl, jak prospěšné je s rodícími ženami hovořit, o všem a třeba třikrát, a že je třeba brát tyto ženy jako lidi, kteří mají stejné právo mít a projevit svůj názor stejně jako my, bylo těžké zařadit se zpět a držet pusu a krok. A výsledek? Za půl roku jsem byla převelena na jiné pracoviště, protože jsem na porodním sále šířila „nežádoucí myšlenky“. Byla mě přidělena příprava rodičů k porodu (prostě – vedla jsem předporodní kurzy).

V té době začaly ze zahraničí přicházet informace, nový duch, nová energie. Nastávající rodiče získávali a vstřebávali informace o odlišné porodnické péči v zahraničí rychleji než zdravotníci. Slyšeli o svobodné informované volbě, o možnosti podílet se na rozhodování během porodního procesu. Ptali se, debatovali. A pomalu nastala situace, kdy bylo nezbytné odpovídat: „Ano, to, co si přejete, je opravdu možné, je to docela i prospěšné, v zahraničí se to běžně dělá. U nás bohužel ne, naše nemocnice to nemají ve zvyku, lékaři to nechtějí...“ A tu vás napadne otázka: proč by to ale nešlo? Když mohou jinde, proč ne u nás? Proč musí maminka rodit jen vleže na zádech a nikdy jinak? Proč nemůže po porodu hned do sprchy? Proč jí miminko někdo odnese? Jedinou možnou odpovědí je Ptejte se proč. Vyžadujte něžně, ale pevně, a ono to půjde. Pomalu, ale půjde to.

Stále více žen si přeje porodit normálně. Prostě tak, jak to příroda naplánovala, jak se rodilo po tisíciletí. Bez léků a zásahů, pokud nejsou nezbytně nutné. Ale kde? Porodnice mají své protokoly, zažité postupy a nejsou ochotny z nich couvnout. Dodnes v České republice nefunguje žádné porodnické oddělení vedené porodními asistentkami, neexistuje žádný porodní dům. Zbyl už jedině porod doma. A tak se po několika desítkách let začaly opět objevovat plánované porody doma.

Avšak na to, aby byl porod doma bezpečný, je třeba znát specifická kritéria a dodržovat určité zásady a postupy. Ve škole jsme se je neučily. Tak co s tím?

Jedno řešení jsem viděla: přivézt lektory ze zahraničí. Díky mým zahraničním kontaktům z několikaleté práce ve výboru ICM se mi podařilo je do ČR přivézt. Pod hlavičkou nejprve občanského sdružení Centrum aktivního porodu, později obecně prospěšné společnosti Porodní dům U čápa, jsem pořádala odborné semináře a kurzy pro porodní asistentky vedené zahraničními porodními asistentkami – lektorkami. Školitelskou činnost u nás zahájila porodní asistentka paní Mary Zwart z Holandska, po ní přijela porodní asistentka Sue Brailey z Anglie, následovaly porodní asistentka Thea van Tuyl z Holandska a Dr. Michael Adam z Rakouska. Později pak na moje pozvání přijížděli další lektoři a lektorky ze zahraničí, aby našim porodním asistentkám a lékařům předávali svoje praktické zkušenosti a znalosti. Nejdéle působící lektorkou u nás je od roku 2002 německá porodní asistentka paní Barbara Kosfeld, školitelka, zakladatelka a ředitelka porodního domu „Pegasus Zentrum Akademie” v německém Aachenu. Zkušenosti, vědomosti, odborné znalosti, respekt k normálnímu porodu a lektorské dovednosti koncentrované v jedné osobě. Její kurzy byly a jsou nenahraditelné: našim porodním asistentkám (včetně mně) ukazují profesi porodní asistence v jiném světle.

Teoretické znalosti se tedy postupně doplňovaly, ale co praxe? Kdo poradí? Kdo pomůže? První roky, kdy jsem začala pomáhat maminkám při porodu doma, byly naplněny strachem: co když se něco stane, co když bude třeba okamžité pomoci, co když mě zavřou? Těžké chvíle, těžké myšlenky. Postupem doby a se vzrůstající zkušeností se myšlenky mění na pozitivnější a snad i kreativnější. Porodní proces je přece zdravý jev, jen nepřehlédnout nějaký příznak a brát v úvahu všechny dostupné informace.

Na základě Evropské směrnice č. 80/154 EEC a č. 80/155 EEC byly v roce 2004 v ČR vydány nové zákony regulující profesi porodní asistence. Daly porodním asistentkám možnost pracovat samostatně, za předpokladu, že splní požadovaná kritéria. Alespoň nějaká podpora! Systém zdravotnické péče se však tváří, jakoby nové zákony neexistovaly. Ba hůře, snaží se objevit cestičky, jak samostatnost porodních asistentek omezit, jak jim podmínky práce co nejvíce ztížit. Lékařská obec hovoří o plánovaných porodech doma jako o hazardu. O porodních asistentkách pracujících v domácím prostředí rodičů tvrdí, že to jsou „nebezpečné osoby“. Porodní asistentky, které pomáhají ženám při porodu doma, jsou stále v nebezpečí, že je některý z lékařů slovně napadne, že se budou muset dohadovat s tím či oním správním úřadem. Přesto počet porodních asistentek, které se touto cestou vydaly, roste. Proč?

Především proto, že porod vnímají jako přirozený životní proces, jako normální a zdravou událost v životě ženy. Také proto, že naslouchají ženám a jejich zkušenostem, které nabyly v nemocnicích či ordinacích lékařů. Někdy jsou to příběhy neuvěřitelné. Dělají to i proto, že podpora ženy pro a během normálního porodu ji samu posílí. Posílí ji pro další život, pro výchovu dětí, pro péči o rodinu.

Nabytých zkušeností v zahraničí jsem zanedlouho využila v naší zemi:

Jednoho dne, psal se rok 1997, mi zavolala jedna paní, že čeká své třetí děťátko a že nemůže najít porodnici, ve které se na porodní proces dívají jako na přirozenou záležitost, a že si nepřeje, aby do procesu jejího porodu někdo zasahoval. Jestliže nenajde porodnici, která by jí vyšla vstříc, raději porodí doma, protože už nechce být potřetí jen „další v pořadí“. Prvoplánově neuvažovala o porodu doma, jen chtěla svůj porod sama řídit. Představovala si, že by porod měl proběhnout nerušeně, jen za přítomnosti partnera a porodní asistentky, ale která by jí moc nerušila. Paní věnovala přípravě na porod skutečně hodně energie, to mohu potvrdit. Avšak porodnici podle svých představ nenašla...

To mě vnuklo myšlenku vybudovat Centrum aktivního porodu, takové, jaké jsem znala z cest po západoevropských zemích: prostě „porodní byteček“ v rámci stávající porodnice. Začala jsem hledat a oslovovat primáře pražských porodnic, kteří se s mou myšlenkou ztotožní a především podpoří její realizaci. Odpovědí mi byl vždy jen úšklebek. Po delší cestě hledání se mi souhlasné odpovědi podařilo najít až v pražské Fakultní nemocnici Na Bulovce. Pochopení pro novou myšlenku měl především tehdejší primář Gynekologicko-porodnického oddělení MUDr. Jaroslav Blovský. Ten se nad mým návrhem zamyslel a řekl: „Ten nápad mi nepřipadá špatný, už jedno prvenství máme v zavedení partnera u porodu, tak proč bychom nemohli mít i první Centrum aktivního porodu?“ To byl „startovní výstřel“ ke vzniku pilotního projektu prvního Centra aktivního porodu v České republice. O rok později, v r. 1998, byla stavba skutečně dokončena a Centrum se slavnostně otevřelo pro veřejnost. Stalo se tak díky pochopení vedení nemocnice, podpoře pana primáře, neocenitelné pomoci vrchní sestry Gyn.-por. oddělení a konečně i šefredaktorce časopisu ELLE, které se nápad s porodním pokojíčkem zdál být natolik užitečný, že se rozhodla stát se sponzorem jeho vybudování.

Vzhledem k tomu, že se začaly telefonicky ozývat nastávající maminky, které se doslechly o tom, že se prý na Bulovce něco chystá, kdy to bude otevřené a že by k nám rády přišly rodit, nabyla jsem přesvědčení, že pokračovat ve snaze otevřít porodní centrum v rámci nemocnice má smysl.

Za celým tím úsilím je však třeba vidět více než jen příjemně zařízenou a vybavenou část porodního sálu. Hlavní myšlenkou bylo zavedení nového, chcete-li jiného vztahu a přístupu k těhotným a rodícím ženám. Běžným odborným poskytovatelům porodnické péče se maminky, které k nám do Centra přicházely, mohly zdát divné. Je pravdou, že se „naše“ maminky trošku lišily. Dovedly totiž říci nahlas, co si přejí, a jejich přání byla vyhraněná. Věděly, že je příroda obdařila schopností přivádět na svět nový život, porodit miminko, a ony si věřily, že to dokáží samy. Mají na to dostatek síly, sebedůvěry a vědomostí. Četly knihy, které jsou již běžně k dostání v našich knihkupectvích. V těchto knihách se říká, že žena má právo vybrat si místo svého porodu a také porodní asistentku, která se o ni bude starat. Tyto knihy často, hovoří-li o fyziologickém porodu, opomíjejí úlohu lékaře, protože fyziologický porod není nemoc, nevyžaduje tedy léčení ani zásahy zvenčí, a to včetně zásahů tzv. preventivních. Některé maminky k nám přicházely s jasnou představou, jiné lehce pochybovaly, zda to zvládnou. Všem však sloužily naše předporodní kurzy, kde jsme si znovu a znovu o všem povídaly.

Mnohého z vás teď napadne otázka: A co na to lékaři? Zpočátku se, pravda, na nás dívali nedůvěřivě a trochu skepticky: „Porodní asistentky přece nemohou Centrum vést, vždyť za porod odpovídá lékař!“ První porody také probíhaly pod zvýšeným psychickým tlakem. Později, poté co byl přivolán k závěru porodu, usedl lékař na schůdek vany, dětská lékařka na rehabilitační balón a čekali. Nedělali však nic, jen si potichu povídali. Ale už jsme se nesetkávali s jejich nervózními pohledy na hodinky nebo s uštěpačnými poznámkami. Nastal klid a porozumění.

Po dvou letech úspěšné činnosti Centra však Zuzana společně se všemi kolegyněmi – porodními asistentkami Centra podává výpověď z pracovního poměru pro liknavost vedení porodnice při řešení personálně-kapacitních problémů. Vedení porodnice jejich výpověď přijalo. Centrum aktivního porodu tím, bohužel, zaniklo...

Nezaniklo však přesvědčení Zuzany o správnosti myšlenky přirozeného porodu, a tak ještě v době zániku Centra aktivního porodu na Bulovce zakládá Občanské sdružení Centrum aktivního porodu. Jeho cílem bylo chránit a uchovat myšlenku přirozeného porodu, která byla v Centru na Bulovce vrchovatě naplňována. Ukončením činnosti Centra totiž hrozil této myšlence zánik.

Myšlenka vybudovat zařízení, ve kterém by ženy mohly přivádět svoje děti v plné spokojenosti a podle svých představ, Zuzanu neopustila. Když se nedařilo vybudovat Centrum aktivního porodu v jiné nemocnici, vytýčila si za cíl vybudovat v České republice autonomní (nezávislý) PORODNÍ DŮM. Přesně takový, jakých jsou v západní Evropě na mnoho desítek (jen v Německu je jich kolem 70), z nichž několik viděla na vlastní oči. Vypracovala projekt porodního domu a zaštítila jej občanským sdružením Centrum aktivního porodu. V roce 2002 se pro zřízení porodního domu podařilo získat budovu v Praze na Roztylech. Veškerý pracovní elán byl zaměřen na rekonstrukci budovy, aby mohla sloužit svému účelu. V r. 2003 spolu se členy sdružení zakládá Zuzana novou organizaci – obecně prospěšnou společnost Porodní dům U čápa a stává se jeho ředitelkou. Občanské sdružení svou činnost utlumuje a nová společnost postupně přebírá všechny jeho aktivity a cíle, včetně vybudování porodního domu v České republice. Dokončit výstavbu porodního domu na Roztylech se však nakonec nezdařilo a po dvouletém budování, po neshodách s majitelem objektu (MČ Praha 11), společnost v roce 2004 „rozestavěný“ dům opouští...

Tento nezdar však nezlomil odhodlání Zuzany začít znovu. Víra ve správnou myšlenku jí dala sílu hledat pro porodní dům novou budovu. Na počátku léta roku 2005 nalézá v pražské čtvrti Krč nový objekt pro porodní dům. Již na podzim téhož roku se porodní dům otevírá pro veřejnost. Porodní dům pak své sídlo změnil ještě třikrát, naposledy se nacházel v pražské čtvrti Spořilov (do r. 2023).

*

Zuzana jako soukromá porodní asistentka

Po odchodu z CAPu na Bulovce v roce 2000 se Zuzana rozhodla vstoupit na dráhu soukromé porodní asistentky, neboť již nebylo cesty zpět: ve stávajícím zavedeném systému porodní péče v našich nemocnicích již nebyl myslitelný návrat k poskytování neosobní, rutinní nemocniční péče spojenou se spoustou zásahů do porodního procesu, a být přitom přesvědčena o nesprávnosti tohoto počínání. Ještě téhož roku získává pro svou novou činnost Souhlas s personálním a věcným vybavením nestátního zdravotnického zařízení a s poskytováním zdravotní péče o pacienty v rámci odbornosti Porodní asistentka. V důsledku změn v našich zákonech nastalých v roce 2004, jimiž byl porodním asistentkám udělen statut samostatných, nezávislých zdravotních pracovníků podle zákona č. 96/2004 Sb. a Vyhlášky MZČR č. 424/2004 Sb. (dnes Vyhláška č. 55/2011 Sb.), žádá Zuzana v témže roce (2004) o novou registraci. Žádosti bylo vyhověno, a tak v červenci téhož roku Ministerstvo zdravotnictví 2004 vydává Zuzaně Osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu v oboru Porodní asistentka. Tak se Zuzana Štromerová oficiálně a úředně stává privátní, soukromou porodní asistentkou oprávněnou vykonávat svoje povolání samostatně, bez dohledu a indikace lékaře.

*

Často, když jedu v noci k porodu, doufám, že nebude třeba tu paní převážet do porodnice, protože to zas budou řeči... Když jsem po takovémto porodu nebo po náročnějším dnu unavená, říkám si: proč to dělám, má to smysl? Tato otázka se mi znovu vynoří při jednání s úřady, které namítají, že to či ono nejde, nebo to či ono porodní asistentky dělat nemohou. V době, kdy si ostatní užívají bezstarostně volna, přemýšlím, zda se mi podaří udržet porodní dům v chodu, co všechno bude třeba ještě zařídit a jak to všechno zvládnu. A pak nějaká maminka v noci zavolá a já zase jedu k porodu...