- Sekce pro nastávající rodiče
- Sekce pro porodní asistentky
- Dotazník pro porodní asistentky 2023
- Odborná příručka pro porodní asistentky
- Dotazník pro porodní asistentky
- Okénko do zahraniční
- Srovnávací tabulka podmínek činnosti PA v zemích Evropy
- Mezinárodní setkání porodních asistentek v Praze
- Historie kurzů a seminářů s Barbarou Kosfeld
- Fotky ze semináře s B. Kosfeld v říjnu 2010 v Praze
- Fotky ze semináře s B. Kosfeld v říjnu 2011 v Praze
- Fotky ze semináře s B. Kosfeld v říjnu 2012 v Praze
- Fotky ze semináře s B. Kosfeld v říjnu 2013 v Praze
- Fotky ze semináře s B. Kosfeld v říjnu 2015 v Praze
Přednáška Katarzyny Oleś, Polsko 

QUO VADIS, POLSKÁ PORODNÍ ASISTENCE?
Svůj pohled na porodní asistenci v Polsku bych ráda zahájila politickou transformací v roce 1989. Právě tehdy došlo k zásadnímu posunu v přístupu k rodícím ženám. Postoje ke zdravotnictví byly v té době formovány nejen dědictvím komunizmu s jeho principem stejného přístupu ke všem bez ohledu na individuální potřeby, ale také zastaralým, patriarchálním viděním světa. Tento způsob myšlení, doprovázený rigidní hierarchií a dominantním postavením lékařů, přetrvával ve zdravotnickém prostředí ještě dlouhou dobu. Podle odhadů tvořili v té době 70–80 % porodníků muži. Porodnictví bylo vnímáno jako vysoce náročný obor založený na lékařských zákrocích. Tento přístup ovlivňoval i samotné chápání těhotenství a porodu; ty byly vnímány jako procesy, které je třeba kontrolovat, aby „byly bezpečné“. Rostoucí dostupnost různých lékařských postupů představovala dvousečnou zbraň. Na jedné straně umožnila zvýšit bezpečnost matek i dětí. Na straně druhé však otevřela cestu k zákrokům založeným na subjektivních rozhodnutích, např. k vyvolávání porodu jen proto, aby se dítě narodilo v konkrétní datum. V tomto období byla role porodních asistentek v nemocnicích stále více marginalizována. Pracovaly podřízeny lékařům a nebylo jim umožněno samostatně rozhodovat o péči poskytované během porodu. Pro označení jejich profesního postavení se běžně používal termín „střední zdravotnický personál“ (v polštině *średni personel*). To samo o sobě vypovídá mnohé o tom, jak byly porodní asistentky v té době vnímány. Postavení porodních asistentek bylo v menších komunitách, zejména v malých městech a na venkově, poněkud odlišné. Fungovala zde ještě místní porodnická zařízení, v nichž si porodní asistentky uchovávaly značnou míru samostatnosti. Pracovaly přímo se ženami v průběhu těhotenství, porodu i v raném poporodním období, ačkoli oficiálně podléhaly dohledu lékaře. Rostoucí propast mezi porodní asistencí v městských nemocnicích či klinikách a praxí v menších centrech však nakonec vedla k postupnému zániku těchto místních porodnických pracovišť. Tento krok byl samozřejmě prezentován jako opatření směřující k vyšší bezpečnosti a modernizaci. Navzdory protestům bylo poslední takové zařízení v Polsku uzavřeno 31. prosince 2008, po 57 letech provozu. Oficiálním důvodem byl nový soubor požadavků, podle nichž muselo být každé zařízení, kde probíhaly porody, vybaveno operačním sálem. Porodní asistentky v Polsku poskytovaly péči těhotným ženám a čerstvým matkám i mimo nemocniční prostředí. V roli komunitních porodních asistentek navštěvovaly ženy v jejich domovech a radily jim, jak pečovat o sebe i o své děti. V poválečných letech, zejména na venkově (ačkoli nejen tam), některé porodní asistentky také asistovaly při domácích porodech. Tato praxe nebyla právně upravena a lékařská obec ji vnímala negativně; považovala ji za symbol tradičního, zpátečnického přístupu k porodu. V důsledku toho se domácí porody stávaly stále vzácnějšími, až se v 70. letech staly naprostou výjimkou. Celý tento vývoj vedl k situaci, kdy děti přicházely na svět v nemocničních odděleních, kam rodinní příslušníci nesměli vstoupit kvůli protiepidemickým opatřením. Ženy musely během porodu ležet, nesměly jíst ani pít a byly vystaveny řadě lékařských zákroků. Na provádění těchto úkonů se podílely i nemocniční porodní asistentky. Lze si představit, jak neuspokojivé, a často až tísnivé, musely být takové porodní zážitky jak pro samotné ženy, tak pro porodní asistentky, které je doprovázely. V mnoha rodičovských i zdravotnických kruzích narůstala nespokojenost s tímto stavem. To nakonec přispělo ke vzniku kampaně Rodzić po Ludzku (Porod s důstojností), o níž již byla na této konferenci řeč. Politické změny umožnily polským porodním asistentkám navázat přímý kontakt s předními osobnostmi v oboru, budovat profesní vztahy s kolegyněmi z jiných zemí, účastnit se mezinárodních konferencí a absolvovat studijní cesty v zahraničí. Polské porodní asistentky těchto příležitostí stále častěji využívaly. To přispělo ke změně postojů k roli porodních asistentek. Stále více z nás začalo otevřeně hovořit o profesní nezávislosti a svobodě, kterou nám tato nezávislost poskytuje, abychom mohly na potřeby žen reagovat individuálnějším způsobem. Začaly vznikat profesní organizace a nadace, stejně jako neformální hnutí usilující o změnu péče v oblasti porodnictví. Jednou z těchto organizací byla Dobrze Urodzeni (Dobře narození), nezávislá iniciativa sdružující rodiče a porodní asistentky. Byla jsem jednou z jejích spoluzakladatelek a později jsem po mnoho let působila jako její předsedkyně. Koncem 90. let začaly porody doma opět získávat podporu a stále více porodních asistentek bylo ochotno pomáhat rodičům, kteří se pro tuto možnost rozhodli. Některá nemocniční oddělení se otevřela porodům zaměřeným na potřeby rodiny a začala vznikat první místa, kde mohly ženy rodit aktivnějším způsobem. Rychle přibývalo předporodních kurzů, díky nimž byli rodiče lépe informováni a měli větší přehled o svých možnostech. Přesto značná část zdravotnické obce, zejména lékařů, zůstávala vůči těmto „novým“ přístupům hluboce skeptická. Jejich hlavním argumentem byla bezpečnost, ačkoli neexistoval žádný výzkum ani statistické důkazy. Profesní postavení porodních asistentek se také výrazně změnilo se zřízením naší profesní samosprávy – Komory sester a porodních asistentek – a s přizpůsobením vzdělávání v oboru porodní asistence požadavkům EU. Postupně získávalo stále více našich kolegyň vysokoškolské vzdělání, což přispělo ke zvýšení profesní prestiže porodní asistence. Byla zavedena nová legislativa upravující naše povolání. Nejprve vznikl zákon upravující výkon povolání porodní asistentky, následovaný dalšími předpisy, které definovaly standardy péče v těhotenství a při porodu i roli porodních asistentek v celém tomto procesu. Bylo formálně uznáno, že porodní asistentky mají právo poskytovat péči během fyziologického, nekomplikovaného těhotenství a porodu, a to včetně porodů v domácím prostředí v rámci samostatného výkonu povolání. K našim kompetencím patří rovněž péče o ženy v poporodním období a péče o novorozence, stejně jako poskytování edukace celé rodině. Později se rozsah naší profesní činnosti rozšířil o možnost předepisovat určité léky a odesílat pacientky na diagnostická vyšetření. Porodní asistentky s akademickým vzděláním začaly vyučovat a provádět výzkum na univerzitách. Ženy postupně získaly širší možnosti volby, jak a kde rodit: od univerzitních nemocnic přes menší zdravotnická zařízení, včetně porodních center, až po porody doma. Ještě nedávno se zdálo, že postupné změny v péči o těhotné a rodící ženy, k nimž docházelo po dobu téměř 40 let, jsou trvalé a nezvratné. Samozřejmě bylo stále třeba řešit řadu otázek na systémové úrovni, včetně financování porodů mimo nemocniční zařízení. Mnoho aspektů péče o těhotné a rodící ženy stále vyžadovalo zlepšení, avšak na to, čeho se nám podařilo dosáhnout, jsme mohli být právem hrdí. Drobné náznaky nežádoucí změny se začaly objevovat již před několika lety. Paradoxně k tomu došlo v době, kdy počet narozených dětí v Polsku výrazně klesal. Navzdory alarmujícím demografickým údajům se objevil zřetelný trend omezování reprodukčních práv. Patří sem například změny v přístupu k umělému oplodnění (IVF) hrazenému z veřejných prostředků či překážky v poskytování kompletní škály prenatálních screeningových vyšetření. Rovněž jsme svědky postupného uzavírání menších porodnických oddělení, která jsou kvůli relativně nízkému počtu porodů považována za „neefektivní“ či „neekonomická“. Ženy jsou namísto toho nabádány, aby rodily ve velkých nemocnicích, které se často nacházejí daleko od jejich domovů. Děje se tak navzdory protestům rodičů, zdravotnického personálu i místních komunit. Zdá se, že kvalita porodnické péče, symbolický význam místa, kde dítě přichází na svět, a ztráta pocitu bezpečí v důsledku velké vzdálenosti od nemocnice, to vše ustupuje do pozadí před ekonomickými hledisky. Tento přístup odhaluje hluboké nepochopení toho, co porod znamená pro ženu, její dítě i jejich blízké. Porod je zde opět vnímán v podstatě jen jako lékařský zákrok. Téměř ve stejnou dobu, a pravděpodobně nikoli náhodou, se Ministerstvo zdravotnictví rozhodlo zahájit konzultace o veřejném financování porodů doma. O této otázce se diskutuje již nejméně 15 let. Na první pohled by se to mohlo jevit jako krok správným směrem. Mezi porodními asistentkami, které doprovázejí porody doma, to však vyvolalo značnou nedůvěru. Naše zkušenosti se spoluprací s Národním zdravotním fondem (NFZ) totiž příliš důvěry nevzbuzují. Porodní asistentky, které v rámci smluv s NFZ poskytují komunitní péči ženám v těhotenství a po porodu, se potýkají s obrovským množstvím papírování a administrativních požadavků, minimální flexibilitou a neustále se měnícími předpisy. Současné diskuse nijak nezaručují, že v případě porodů doma bude přístup odlišný, tím spíše, že k účasti nebyla přizvána reprezentativní skupina porodních asistentek, které se porodům doma věnují v praxi. Mnohé porodní asistentky se obávají, že způsob, jakým je veřejné financování zaváděno, by mohl ve výsledku snížit kvalitu i bezpečnost péče při porodech doma. Další rána přišla ze zcela nečekaného směru. Ministerstvo zdravotnictví zřejmě po dohodě s naší profesní samosprávou navrhlo nový systém vzdělávání porodních asistentek. Podle navrhovaných změn by každý, kdo by se chtěl stát porodní asistentkou, musel nejprve získat kvalifikaci sestry a poté absolvovat rok a půl specializaci v oboru porodní asistentka. To by znamenalo delší vzdělávací dráhu pro porodní asistentky a zároveň by dramaticky zkrátilo čas věnovaný konkrétně výuce porodní asistentky. Návrh vyvolal mezi porodními asistentkami značné pobouření. V Polsku byly ošetřovatelství a porodní asistence vždy samostatnými profesemi s oddělenými vzdělávacími cestami. Dnes jsou oba vyučovány jako vysokoškolské studijní programy sestávající ze dvou cyklů: bakalářského a magisterského. Zákon jasně rozlišuje povinnosti obou profesí. V případě porodních asistentek se naše praxe zaměřuje na péči o ženy v každé fázi jejich života. To byl základ naší profesní identity. Po léta jsme tuto identitu budovali na tom, že jsme tu pro ženy, doprovázíme je různými etapami života a jsme hrdé na to, že vykonáváme nezávislou profesi. Tím se dostáváme k dalšímu problému: rostoucímu rozdělení v rámci naší profesní samosprávy, která existuje od roku 1991. Členství je povinné. Samospráva byla založena, aby chránila profesní postavení sester a porodních asistentek a řešila všechny hlavní aspekty našeho pracovního života, od legislativy a vzdělávání až po sociální a pracovní práva. Po mnoho let toto poslání plnila. Dnes však zaznamenáváme rostoucí frustraci ze stále větší administrativní struktury, která ztěžuje rychlou reakci na vznikající potřeby. Hlasy volající po oddělení porodních asistentek od sester a zřízení vlastních profesních komor jsou zejména v posledních měsících stále hlasitější. Jedním z hlavních důvodů je, že porodních asistentek je téměř desetkrát méně než sester, takže je pro nás mnohem těžší zajistit, aby byly naše profesní zájmy řádně zastoupeny. Porodní asistence čelí další výzvě: průměrnému věku našich pracovnic. Ten nyní přesahuje 54 let a nadále roste. Zpráva Nejvyšší komory sester a porodních asistentek z roku 2022 uvádí, že do roku 2030 dosáhne 60 % porodních asistentek v Polsku důchodového věku. Tato situace je vážným důvodem k obavám, především tím, že ohrožuje kontinuitu profese a naši schopnost zajistit, aby nové generace porodních asistentek mohly nahradit ty, které odcházejí do důchodu. Kvalifikaci porodní asistentky jsem získala v roce 1986, což znamená, že v tomto oboru působím již 40 let. Mnoho z těchto změn jsem zažila na vlastní kůži. Některé jsem iniciovala, jiné podporovala a proti některým jsem protestovala. Pracovala jsem s těhotnými ženami, rodiči, matkami malých dětí a jejich rodinami. Založila jsem první soukromé centrum přípravy na porod v Polsku a od roku 1992 doprovázím ženy u domácích porodů. Založila jsem a vedla sdružení Dobrze Urodzeni (Dobře narození). Psala jsem články, spravovala online fórum, vystupovala na konferencích a také je pořádala. Vedla jsem semináře pro porodní asistentky i rodiče. Napsala jsem tři knihy o těhotenství a porodu, z nichž jedna je určena dětem. Prožila jsem v porodní asistenci skutečně intenzivní profesní život, a to v období, kdy samotné Polsko procházelo obrovskými proměnami. Věřím, že mi tato zkušenost umožní poodstoupit a vnímat věci v širších souvislostech. Vidím, jak způsob, jakým se přistupuje k těhotným ženám – a potažmo k porodním asistentkám – odráží širší společenské postoje a politické priority. Do popředí se tak dostává náš vztah k hodnotám, které jsou sice nejdůležitější, ale ne vždy snadno rozpoznatelné či měřitelné: úcta k odlišnosti, láska a duchovní rozměr. Doufám, že vše, co nám současný svět přináší, bude nakonec jen drobnou překážkou na cestě k lepší budoucnosti. Děkuji za pozornost! Katarzyna Oleś
katarzyna_oles@poczta.fm
+48 601489686 |


